Oko bere
Černického tajemná Gagarinova věc a brufen

Už první výstava v nově otevřené Galerii Václava Špály může vzbudit rozruch, minimálně proto, že si s ní spousta lidí nebude vědět rady. Jiří Černický jim totiž nic nedá zadarmo.

Úvodní projekt, kterým se Špálovka poprvé představila pod taktovkou skupiny PPF se jmenuje Gagarinova věc a Věci, kterých mi není líto. Připravil ho držitel Ceny Chalupeckého z roku 1998 Jiří Černický.

Při slavnostním otevření dramaturg galerie Pavel Lagner zdůraznil, že galerie by se měla stát trochu zasloužilým prostorem pro "zasloužilé umělce" zaměřené na tradiční techniky - sochu, malbu, případně fotografii. Jenže hned první výstava je konceptuální až hlava brní a prim na ní hraje video.

Černický je známý, ale ne snadno uchopitelný autor a svou novou výstavou to jen potvrzuje. Jeho umění je sice hravě experimentální a až designově čisté, ale neváhá ho kombinovat s vědeckým pojetím, které je pro mnoho lidí prostě složité a nezáživné.

Klade vedle sebe současnou vizualitu, psychoanalýzu, politicko-historický dokument, sociální vztahy i princip urychlovače elementárních částic. Přesto je všechno ukotvené v tom, co je pro české umění typické a tím je příběh. Jeho součástí je ovšem koncept, poměrně náročný na pochopení i na pozornost.

Černický se svými projekty často zabývá i několik let, čas a soustředění vyžaduje i od diváka. Bez návodu jsou jeho práce často nečitelné. Nenáročný shock-art na výstavě nehledejte, ale to neznamená, že autor nedokáže šokovat. Opak dokazuje už první z projektů - Gagarinova věc.

"Základ je pravdivý," říká potutelně o svém historicko-mystifikačním projektu, když předkládá pečlivě zpracovanou dokumentaci záhadných okolností svázaných s letem prvního člověka do vesmíru. Jeho podstatou je rekonstrukce a osudy tajemné Gagarinovy věci, předmětu, který připomíná futuristický smeták, údajně nalezený ve zdemolovaném kokpitu sovětské rakety po jejím dosednutí na Zemi. Součástí dokumentace jsou fotografie, filmové a zvukové záznamy, ale i restaurátorská zpráva nebo technické rysy. Autorovi nestačí dokazovat jen existenci objektu, ale mapuje i jeho záhadnou roli během studené války. Je na každém, aby zvážil, kolik je na věci pravdy a kolik umělecké licence.

Ani z dalších vystavených projektů nebude zřejmě běžný divák příliš moudrý, natož aby mu přinesly jasné odpovědi. Především proto, že Černický kombinuje umění a vědu. Jednou se zabývá kazy na starých filmových páscích, jindy se snaží zviditelnit myšlenky. Pak zase pracuje s drobnostmi, které mu věnovali náhodní lidé a pohrává si s nimi na základě toho, co zjistil o urychlovači elementárních částic.

Člověk se ale v jeho intelektuálních projektech snadno ztratí. Může si z galerie odnést materiál k přemýšlení stejně jako bolení hlavy. Ne náhodou je asi mezi vybranými maličkostmi kromě vteřinového lepidla a mezizubního kartáčku i brufen.