Provokativní kýč, tělo jako země a lžíce plná lina

Tentokrát to bude tipář na tři výstavy probíhající v regionech. Konkrétně v Olomouci, Plzni a Karlových Varech.

Posledních pár dní máte na to, abyste se ještě stihli podívat na výstavu mezinárodně uznávaného uměleckého multiinstrumentalisty Milana Kunce. Jeho výstava v olomouckém Muzeu umění nazvaná Amor a Psyche končí 9. května. Přestože Milan Kunc fotografuje, performuje a vytváří keramiku, pro většinu lidí je především malířem a kreslířem s nádechem lehce provokativního pop-artu. Jde o retrospektivu, která představuje Kuncovy práce za více než třicet let. Kunc "pro nedostatek talentu" nedokončil pražskou akademii, ale v Düsseldorfu to nevadilo a tak tam po emigraci absolvoval u Josepha Beuyse a Gerharda Richtera. Jeho ironické figurativní obrazy, které necouvnou před socialistickým realismem, reklamou, naivismem ani fenoménem kýče, představují chytlavou vizuální "koláž", která je stejně tak sarkastická jako niterně emotivní. Snad poprvé je u nás tak velká pozornost věnována i Kuncově kresbě jako zásobárně výtvarných nápadů. Ten, kdo tuto divácky atraktivní výstavu nestihne, nebo to má do Olomouce daleko, může se za její pozměněnou verzí vypravit později do Klatov.

V plzeňských Masných krámech najdete trochu jinou retrospektivu. Vystavuje tam Miloš Šejn. Představuje se projektem s názvem Býti krajinou, který zároveň trefně charakterizuje jeden z hlavních okruhů jeho zájmu. Záměrem výstavy je podle jejích organizátorů poukázat především na tělesné prožívání přírody a krajiny, což je příznačným, určujícím rysem tvorby tohoto umělce od samých jejích počátků. Šejn se vydal na své nekonečné putování krajinou v 60. letech 20. století, od té doby "ohledává" na vlastní kůži přírodu jako fenomén, ale vychází při tom důsledně z prožitků a inspirací konkrétních míst, mezi nimiž hrají prim především Český ráj a Krkonoše. Jeho výrazový záběr je široký počínaje dotykovými kresbami, přes poezii, po body-art. A právě umělcovo tělo má v tomto případě určující roli. Záznamy autorovy tělové práce otevírají pohledy na okamžiky dotýkání, splývání a prostupování těla a krajiny. Fotografie a videozáznamy doplňuje i výběr artefaktů nalezených v přírodě.

V ostrovském Letohrádku, který spravuje karlovarská Galerie umění vystavuje autor, který asi může z těch zmíněných tří nejvíc překvapit. Je to grafik Jan Vičar, který už léta pracuje na tom, aby mezi lidmi vsugerovanou představu o grafice postavil na hlavu. Vičar vystudoval na pražské akademii malbu a teprve poslední rok se věnoval grafice, snad i proto mu zůstal malířský rozmach a smysl pro experiment. Vičarovy tisky zaberou nezřídka celou stěnu a představují skutečné grafické obrazy, není mu cizí konceptuální práce a stručně řečeno: co může, udělá jinak. Limity má jen sám v sobě. Jeho výstava se jmenuje Lino a lžíce a tenhle trochu zvláštní název má svoji logiku. Jeho erbovní technikou je linoryt a lžíce je snad nejjednodušší pomůckou, jejíž pomocí se dá grafika ručně tisknout. Jeho práce jedním slovem ohromí, dávají grafice nový význam a posouvají ji daleko za běžně vnímané hranice. Vičar nejen, že vytváří rozměrné abstraktní obrazy, ale prostřednictvím svých tisků dokáže také vyprávět příběhy. Výstava představuje jeho práce za posledních patnáct let.

Foto: MU Olomouc, ZČG Plzeň, janvicar.com