Nově otevřená Malostranská beseda se vrací i k tradici výstav. Galerie se na rozdíl od předchozí doby posunula ještě o patro blíž směrem k nebi, jinými slovy nachází se ve zcela novém prostoru v samotném podkroví. Ten je - křižovaný spletí trámoví - stejně podmanivý jako složitý a především výstavy obrazů, budou-li tam kdy jaké, se při instalaci stanou křížovkou s nejistou tajenkou.
Tím se ovšem provozovatelé galerie prozatím trápit nemusejí, protože všechny tři dohledné výstavy se týkají prostorových věcí. A ještě jedna věc je spojuje - skupina Tvrdohlaví. V besedě se postupně, v tříměsíčních intervalech, představí Stefan Milkov, Michal Gabriel a "grand opening" obstaral Zdeněk Lhotský. Tento výběr zároveň více než zřetelně ukazuje na zaměření a strategii galerie, která se jasně orientuje na součastné české umění umělců etablovaných pokud možno i v nadnárodním měřítku. V tiskové zprávě se sice mluví o zaměření na "střední" generaci, je však otázkou, co si pod tím doopravdy představit. Nejmladšímu Michalu Gabrielovi bude letos padesát let.
Způsob, jak dostat do prostoru galerie i mladší ročníky, ale naznačuje už první výstava. Zdeněk Lhotský si totiž přizval dva hosty - Mexičanku Rebecu Huerta Vigu a čerstvou absolventku brněnské FaVU Radku Pavelovou. Ty se - tak jako jejich hostitel - prezentují pracemi ve skle a Lhotského důvěru splácejí vrchovatou měrou. Obě mají konec konců zkušenost s jeho studiem Pelechov, které u nás představuje v oblasti tavené skleněné plastiky naprostou špičku.
Dá se říct, že Zdeněk Lhotský se představuje svou klasikou - optické reliéfy, stély a vázy vycházejí z jeho zaujetí pro primární tvary i smyslu pro strukturování povrchu i malovaný nebo rytý plošný ornament skládaný z jednoduchým motivů na principu vzoru. Lhotský se někdy přidržuje především jejich dekorativní funkce, jindy s nimi pracuje jako s novodobými hieroglyfy. Klidná monumentálnost k němu patří, stejně jako poloha, která vychází z prolínání volné a užité tvorby.
Rebeca Huerta Viga je - bez ohledu na to, v jakém médiu se kdy bude vyjadřovat - tělem i duší především sochařkou tradičního střihu. Také jí je blízké sumární vyjadřování, ale dává přednost komplikovanějším tvarům, založeným na sofistikované modelaci a organickém tvarosloví. Jako Mexičanka má ráda barvy a na jejích pracích je to vidět. Objekty vyšlé z jejích rukou jsou přesvědčivé, nicméně v Čechách žije už tři roky a při srovnání s jejími předchozími výtvory je zřejmý formální vliv, který na ni mají vyzrálí autoři z okruhu Tvrdohlavých. I proto může být zajímavé sledovat, jakým směrem se bude ubírat dál.
Největším překvapením výstavy je Radka Pavelová, která loni opustila sochařský atelier Jana Ambrůze. Přestože její realizace ve skle je, jestli ne vůbec premiérová, tak rozhodně jedna z prvních, na její kvalitě to nic nemění. Pavelová, které Lhotský dělal při obhajobách oponenta, zůstala věrná svému klíčovému tématu, jímž je tělesnost a lidské tělo. Tentokrát odlévala "mezitělní plastiky", tedy třeba meziprostor, který se vytváří při objetí. Původní záměr realizovat cyklus v sádře změnila na sklo a podařilo se jí tak geniálně využít absolutní schopnosti tohoto materiálu spojit pozitiv a negativ tvaru v jednom. Zároveň dospěla i k symbolickému posunu ve smyslu křehkosti vztahů. Její objekty disponují zvláštní přitažlivostí, vycházející z kombinace abstraktního tvaru (někdy lehce asociující některé práce Tonyho Cragga) s hyperrealistickým otiskem zakletým uvnitř a patří nejen k tomu nejzajímavějšímu, co na výstavě je, ale představují i jednu z nejpůsobivějších realizací na naší sklářské scéně za několik let.
Foto: Galerie Malostranská beseda
