Galerie hlavního města Prahy otevřela v domě U Zlatého prstenu novou stálou expozici současného českého umění. Je otázka, jak dlouhé to „stálo" doopravdy bude, ale zápůjčky uměleckých děl jsou každopádně uzavřené na tři roky. Expozice je nazvaná Po sametu, doprovází ji výpravný katalog a byla symbolicky otevřena právě 17. listopadu.
Přestože těžiště nové expozice leží především v dílech mladých autorů, reminiscencím se nevyhýbá. Naopak, občas je postavená lehce konfrontačně, alespoň co se generační příslušnosti týče. Jinými slovy staví vedle sebe klasiky a autory, kteří mezi ně mají teprve našlápnuto.
Tento princip je zřejmý hned od začátku, protože výstavu otevírá prostor, o který se v rámci tématu „mikro a makro" dělí Karel Malich s Jakubem Neprašem. Podobně vedle sebe najdeme třeba Zdeňka Sýkoru s Janem Šerýchem, Josefa Bolfa a Adrienu Šimotovou nebo sestry Válovy a Jakuba Špaňhela. Vybrané přesgenerační práce staví na tématické a vizuální podobnosti a díky tomu spolu samozřejmě více než slušně komunikují. Autorům to spolu většinou jednoduše řečeno „sluší". Skladebný systém je přiznaný i v trochu krkolomném podtitulu výstavy, který zní "současné české umění s přesahy do minulosti", a také kurátoři o expozici mluví jako o rozpomínání se na současnost.
Téma místo času
Tomu také odpovídá řazení vystavených prací, které se nedrží chronologie, ale člení výstavu do čtrnácti uzavřených tematických celků, které procházejí třemi nadzemními patry galerie a sklepením. Tomuto přístupu nahrává i poměrně složitá dispozice domu U Zlatého prstenu, která vznikla stavebním spojením dvou samostatných středověkých budov. Komplikovaný členitý prostor se tady paradoxně stává výhodou. Jádro nové expozice tvoří sbírkové fondy GHMP, doplněné o zápůjčky ze soukromých sbírek a galerií, mezi nimiž najdeme třeba Hunt Kastner Artworks nebo Galerii Jiří Švestka, které se aktivním uměním mladé a střední generace, podobně jako GHMP, dlouhodobě zabývají.
To "nejlepší" bez sochařů
Kromě nové klasiky, mezi níž nechybí například Stratilův projekt Řeholní pacient, je k dispozici téměř celá aktuální mladá špička, i když expozice není nafukovací a řada jmen z pochopitelných důvodů chybí. Těžko vyjmenovávat to „nejlepší z nejlepšího", ale pro mě osobně v rámci expozice v pozitivním slova smyslu určitě vyčnívají práce Dominika Langa, Tomáše Vaňka, Lenky Klodové, Josefa Bolfa a Jakuba Nepraše. Přestože nová expozice rozhodně nemá patent na úplnost, nelze si nevšimnout téměř totální absence sochařství, což je také absolutně nejslabší stránkou výstavy. Mezi evidentně slabá místa patří zároveň i fakt, že jednotlivá témata občas ilustrují jen jeden, dva autoři. Přes to je povedená a zřejmě jako jediná u nás poměrně věrně odráží alespoň výběrově některé momentální tendence na české výtvarné scéně. Už proto je cenná. Dokonce velmi.
Foto: GHMP
