Na Staroměstské radnici v Praze začala výstava obrazů a kreseb Evy Švankmajerové. Expozice s názvem 75-10 v Rytířském sále a Křížové chodbě potrvá do 4. září. Retrospektivní výstava děl Švankmajerové (1940 až 2005) představuje reprezentativní průřez její tvorbou od poloviny 60. let 20. století až do roku 2005.
Výstava mimo jiné nabízí známý Emancipační cyklus parafrázující vybraná díla světového malířství v genderově převráceném gardu. Z Botticelliho Zrození Venuše tak vzniklo ironické Zrození Venouše. Švankmajerová se na dlouhá desetiletí stala čelnou představitelkou československého surrealismu přelomu 60. a 70. let.
"Ve spolupráci s nejvýznamnějším teoretikem, básníkem a organizátorem hnutí Vratislavem Effenbergerem, spolu se svým manželem filmovým režisérem a výtvarníkem Janem Švankmajerem a dalšími spřízněnými autory systematicky zkoumá a rozvíjí aktuální podoby tvůrčí imaginace, citových her a kamufláží, existenciálních traumat, stejně jako hodnotového a sociálního sarkasmu," uvedl v úvodním slově básník, prozaik a esejista František Dryje, šéfredaktor surrealistické revue Analogon. Podle něj výraznou tematickou dominantu malby Švankmajerové od počátku tvoří takzvaný ženský úděl, jenž však není vnímán jako primárně feministické téma.
Česká výtvarnice Eva Švankmajerová se narodila 25. září 1940 v Kostelci nad Černými lesy. Zemřela 20. října 2005 v Praze. Vystudovala Průmyslovou školu bytové tvorby v Praze a Loutkářskou katedru na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Zabývala se malířstvím, keramikou, psala poesii a prózu. Spolupracovala na výtvarné stránce filmů Jana Švankmajera (například Kyvadlo, jáma a naděje, Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek, Šílení). Od roku 1970 se účastnila kolektivní aktivity Surrealistické skupiny v Československu.
