Dokoupil na Hradě maluje bez štětce, zato s bičem

Přestože Jiří Georg Dokoupil žije od dětství na Západě, stále v něm zůstává něco českého. Minimálně záliba v „kutilství". Samozřejmě výtvarném a prováděném ve velkém stylu.

Hned na začátku je třeba ocenit, že Správa Pražského hradu první výstavou v novém roce překročila svůj stín. Do tradičně konzervativního programu, který se léta opírá o českou populární klasiku (naposledy Josef Čapek), zařadila výstavu současného autora, což rozhodně nedělá často. Jiří Georg Dokoupil, jeden z mála umělců českého původu, kteří se po druhé světové válce plně prosadili na mezinárodní scéně, samozřejmě nepředstavuje z objektivního hlediska žádné riziko. Jde o trhem, médii i mezinárodní kritikou prověřeného autora, ale to v českých podmínkách ještě nemusí nic znamenat, protože tady - navzdory poměrně četným prezentacím jak na skupinových, tak na samostaných výstavách - ho stále zná jen relativně málo lidí.

Dokoupil je zastáncem názoru, že i v dnešní době je malba královnou umění, a na jeho ryze obrazové výstavě, která až na výjimky představuje práce z posledních pěti let, je to vidět. Nicméně ani to ho nedonutí k tomu, aby vystavil byť jediný obraz namalovaný štětcem. V Praze se představuje jen několika z početného spektra svých způsobů „malby". Jsou to hlavně kouřové obrazy, obrazy tvořené mýdlovými bublinami a nakonec i svou poslední sekvenční filmovou metodu.

Dokoupil se nevyhýbá banalitám, naopak, ty tvoří nedílnou součást jeho námětů, kde nechybí leopardi jak vystřižení z osušek z vietnamských tržnic ani soft-svlečny  prostoduše pózující ve sprše, před zrcadlem nebo s telefonním sluchátkem v ruce. Ale i to je součástí jeho hry, kterou hraje s dějinami umění, diváky a nakonec asi i sám se sebou.

Jestli se první experimentátoři s ohněm v 60. a 70. letech pohybovali důsledně na poli abstraktního vyjádření, Dokoupil na svá plátna - zavěšená nad hlavou - „maluje" kouřem svíčky v duchu konzervativních témat z 19. století. Jestli někteří hyperrealisté použili jako námět pro svůj obraz scénu z filmu, Dokoupil složil kompozici ze všech sto sedmdesáti tisíc políček své oblíbené bondovky Goldfinger. Důležité je u něj měřítko, které dává jeho pracím doslova a do písmene další rozměr. Někdy drobné konkrétní prvky skládají monumentální abstraktní obraz, jindy se klasické realistické vyjádření rozpadá na drobné nepředmětné kompozice. 

Samotný námět je často jen pomůcka, tak jako v případě plátna Vlak, které Dokoupil dokončil sotva týden před začátkem výstavy. To hlavní jsou na něm dým a pára linoucí se ze staré lokomotivy. Vše je zachycené kouřem svíčky, samozřejmě. A z takových věcí by měl člověk u jeho obrazů vycházet především.

Foto: ČTK