Děti na krku, létající prkna a pomník postavený penězům

Co dělat, když vás malé děti uvězní na dva roky v bytě? Jak vypadá pomník, který stojí pro větší slávu peněz? Co je to IFO? Stačí se projít po Praze a je jasno. 

Sylva Francová, Silvie Vondřejcová, jejich děti a čas. Dvě autorky, které se se systematickým zápalem rozhodly sledovat a zachycovat své každodenní okamžiky, ať už to je cesta do práce, drobné příhody z obýváku nebo pohled z okna, který se mění s postupující denní dobou a střídáním ročních období. Konceptů jejich časosběrných projektů byla celá spousta a dokumentace tedy z logických důvodů také není málo. Většinou jde o běžně nezachytitelné titěrnosti: pohyb světla po fasádě, proměnlivé hemžení na balkonech, přízračně namodralé světlo televizních obrazovek. Významnou roli na vzniku těchto pozorování mělo mateřství, tedy fakt, že autorky byly prostřednictvím svých malých dětí upoutány doma. Jejich práce nejsou bez zajímavosti, minimálně jako připomenutí reálného života mladých matek a také toho, že svět kolem se mění s každým okamžikem a každodenní stereotyp je stereotypní jen zdánlivě. Jde jen o míru subtilnosti pohledu. Nicméně nikomu, kdo viděl Smoke od Waynea Wanga, tahle výstava dech nevezme. Trafikant Auggie (Harvey Keitel) v něm svou superobsáhlou sbírku fotek z jednoho místa předvedl už v roce 1995. A to ani nebyl na mateřské.

Peníze mají konečně v Česku svojí sochu. Respektive má ji Bankovní institut, a s ním i peníze, protože právě ony jsou jeho hlavním tématem a předmětem zájmu. Na svědomí ji má absolvent ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera Jan Slovenčík, který na ní pracoval s ideovou podporou Ivy Junkové. A nutno poznamenat, že výsledek stojí za to. Už kombinace materiálů je pozoruhodná. Slivenecký mramor s laminátem se moc často pohromadě nevidí. Postmoderní totem peněžnictví má podobu antického sloupu, na jehož hlavici sedí popartové okřídlené srdce prokláté šípem. Naducané laminátové kapky krve kanou na abakus, který je zpředu ověnčen všeříkajícím provoláním I Love Money. Technické provedení nápisu připomíná stylem writerskou „rytku", kterou zná každý třeba ze skel vlaků nebo tramvají. Také agresivní pohyb křídel opírajících se plasticky do vzduchu je přesvědčivý. Ta socha má šmrnc a to je zároveň i důvod, proč se do ne zrovna inspirativního prostředí Prahy 13 konečně vypravit.

Všechno lítá, co peří má, říká se v oblíbené dětské hře. Že i to, co ho nemá, ukázaly už v 60. letech Ostře sledované vlaky a teď po čase znovu Jiří Černický, který se právě v roce filmové adaptace této Hrabalovy novely (1966) narodil. V Ateliéru Josefa Sudka momentálně představuje svůj IFO archiv. Proč věci můžou lítat? Protože radostí z pohybu se stávají lehčí než vzduch, argumentuje pábitelsky podtitul fotografické výstavy držitele Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1998 a přidává historku o tisících Identified Flying Objects evidentně pozemského charakteru, které se po zřetelném záblesku v roce 1978 snesly v prostoru ukrajinsko-bělorusko-ruské hranice, ale byly nalézány v celé východní Evropě, včetně bývalého Československa. Násadu od krumpáče omotanou drátem, košík na velkého psa z ptačí klece ani kus plastové reklamy na zmrzlinu Borodino, tak jako v Rusku, na jeho fotkách vidět není, ale i tak je na co se dívat. Libové absurdity není nikdy dost.