Jarní osvěžení – Gabrielovi studenti v DOXu

Sochy se tady moc nevystavují, a když tak je to většinou retrospektiva někoho, kdo to má více či méně už za sebou. Je super podívat se po letech na někoho, kdo to má naopak před sebou. Přesně taková příležitost se momentálně naskytla v pražském DOXu, kde vystavuje ateliér extvrdohlavce Michala Gabriela z brněnské FaVU.

Přestože je jasné, že jde o výstavu výběrovou za několik let, že je každý zúčastněný zastoupen většinou jediným projektem, který „nic nedokazuje", že se v ní směšují studenti, kteří jsou opravdu na začátku cesty, s absolventy, kteří se už nějakou dobu pohybují ve výtvarném provozu, a v neposlední řadě i to, že nemálo artefaktů vzniklo na základě školního zadání - je opravdu na co se dívat a vypadá to, že při srovnání Praha : Brno, momentálně vítězí moravská metropole rozdílem třídy.

Energie, kterou brněnská prezentace má a kvalitou, kterou předvádějí jednotliví studenti a absolventi, připomíná zlatou éru Gebauerova ateliéru veškerého sochařství na VŠUP na konci 90. let, až na to, že preciznosti a čistotě, která je tady běžná, se tam dosahovalo jen naprosto výjimečně. Sympatické je i to, že „mládež" formálně příliš nepodléhá profesorovu vlivu, snad vyjma určité gabrielovské zarputilosti, které se člověk prostě asi vyhnout nemůže, podobně jako svého času třeba gebauerovské partyzánštině.

Je osvěživé, že se tady člověk zase setkává ve velkém s klasickou figurací, která je skvěle udělaná, nápaditá a přitom má co říct - sochařsky i mentálně. Za zmínku určitě stojí Levitace Davida Moješčíka, Puberta Martiny Šedové-Morávkové, Krizový štáb Veroniky Psotkové, Každý z nás Markéty Práškové nebo „3D známka" s Klausem Michala Šmerala. Potěší i klasické školní zadání - autoportrétní zátiší, třeba to od Jany Kulhánkové, jen proto, že člověku během doby něco takového prostě vypadlo z paměti a stranou rozhodně nezůstává ani pitoreskní zvěrný regiment - ať už je to Jacquard Pavly Klusové, technicistní motýlí série Jana Benedíka (nad kterou bude zřejmě skřípat zuby Stanislav Zámečník) nebo dokonale makabrózní náhrobek králíkovi Jany Smělíkové stejně šíleně přitažlivé jako její inscenovaná psí partička.

Výstava s prozaickým názvem AS I (ateliér sochy 1) se dá číst také jako „asi", což hezky naznačuje našlápnutou neurčitost s příslibem do budoucna a právě tohle čtení, je zatím asi to nejsprávnější. Nicméně, ani trochu bych se nedivil, kdyby už teď nějaký český Saatchi vyrazil s peněženkou, také bych s některými těmi sochami uměl žít.

Jak jsem už napsal, prezentace Gabrielových studentů je výborná a rozhodně stojí za pozornost, je příjemným osvěžením v momentálním výstavním provozu už proto, že si od ní člověk nic neslibuje a přitom mu toho spoustu dá. Třeba jen pocit, že není úplnou utopií představa Ceny Jindřicha Chalupeckého zase po čase v rukou nějakého sochaře nebo ještě lépe sochařky. Vždyť naposledy se z ní radoval David Černý a to už je celých deset let.

Foto: archiv autorů