Jiří Slavíček, v Česku proslulý pařížský novinář, někdejší spolupracovník sborníku Svědectví Pavla Tigrida a dlouholetý zpravodaj Svobodné Evropy s pseudonymem Adolf Bašta, zemřel včera ve věku 67 let.
Komentáře Jiřího Slavíčka se zjevovaly v českých médiích vždy, když se ve Francii něco důležitého semlelo, byl totiž znalcem francouzských poměrů, které dlouhodobě sledoval. Jeho proslulost se týkala několika oblastí, z nichž na prvním místě by on sám jmenoval svou vášeň k vínu a dobrému jídlu, ať už šlo o vybrané francouzské speciality či česká jídla a dezerty, které v Paříži nemají.
Nicméně to, co ho činilo výjimečným, byla svérázná vzdělanost, stylová výřečnost a obrovská společenská potřeba sdílet své kulturní, sociální i politické znalosti s druhými formou bonmotů, překvapivých point a vtipných historek. To vše patřičně zúročil i v rozhlasovém éteru, ať už referoval o nejvyšších státních záležitostech či o proměně parfémů cestou v autobusu 83, který projíždí sociálně odlišnými čtvrtěmi Paříže. Známý byl i tím, že se znal s kdekým a svými kontakty a znalostmi nezištně pomáhal svým mladším kolegům.
Svého času byl neúnavným společníkem a říkalo se (aniž by to kdokoli zkoušel, ostatně to patrně původně byla právě Jiřího vypečená rada), že se před setkáním s ním vyplatí vypít trochu oleje, aby žaludeční stěna tolik nevstřebávala alkohol. Žil dlouhá léta tak intenzivně, že nakonec krátce. Jenže právě gurmánský pařížský životní styl byl jeho hlavním životním krédem. I jako rozhlasový zpravodaj byl především "stylový“. Jeho věty nemívaly tečky a větvily se jako trasy pařížského metra, jak myšlenka stíhala myšlenku a právě probíhající bonmot soupeřil s bonmotem následujícím. Tok jeho řeči měl nezapomenutelnou melodii, která splétala myšlenky posbírané v mnoha odkazech a dávala je do apartních souvislostí.
Pocházel z Písku, kam se po revoluci často vracel. Paříž jako místo emigrace zvolil v roce 1968 paradoxně téměř náhodou, a nikdy toho nelitoval. Naopak tvrdil, že "český ostrůvek“ v Paříži, kam počítal umělecké a intelektuální emigranty, je rozhodně češtější než to, co zbylo po komunismu u nás. Za své největší mentory považoval Pavla Tigrida a manžele Dubinovi, přičemž rád dodával, že nejzajímavější Čechy potkal v zahraničí a ty nejúžasnější v Paříži. Prý z mostu viděl i stařenku Toyen skákat panáka na špičce ostrova Svatého Ludvíka.
Miloval a dokonale znal Paříž, včetně mnoha zastrčených, romantických zákoutí, a dalo se mu věřit, že je tam méně restaurací, kde nebyl, než těch, kde byl. Svým způsobem se stal nejznámějším Čechem žijícím v Paříži, protože Čechů, které městem nad Seinou provázel a pomáhal jim se zorientovat v místní společnosti, jsou tisíce. Jeho společenskost se mu stala málem osudnou, nicméně chátrající tělo lékaři dokázali dát dohromady a dopřáli mu čestně se rozloučit s prací nočního šéfa zpravodajství v Radio France a odejít do důchodu.
Nakonec stihl své česko-francouzské znalosti, vzpomínky, novinářské postřehy a léta pilované vtipy vtělit do knížky Bašta mezi žabožrouty, jakéhosi netradičního průvodce Paříží ve formě rozhovoru, který jsem měla tu čest s ním vést a vydalo jej nakladatelství Lidové noviny.
Myslím, že největší radost by Jiřímu udělalo, kdyby někdo povolaný otevřel v Paříži jedinou, skutečně stylovou českou restauraci a pojmenoval ji U Slavíčka. A kdyby tam měli koprovku a jihočeský mlynářský štrúdl s mákem, byl by nekonečně dojat.
