Slavný herec
Po operaci páteře musím cvičit, říká Langmajer

Herec Jiří Langmajer se v těchto dnech připravuje na premiéru hry s názvem Pohleď a budeš udiven v režii Petra Hrušky, který ji uvede v divadle Palace. Ve volném čase dochází pravidelně do posilovny, kde cvičí po těžkém úrazu páteře pod dohledem trenérky.

Co pro vás znamená divadlo?

Práci, potěšení, zábavu, výdělek, setkání s kamarády, setkání s lidmi, které rád nemám, setkání s lidmi, kteří nemají rádi mě. Divadlo pro mě znamená různé budovy, ošklivé i čisté, po celé republice. Divadlo pro mě znamená třicet let práce mého života.

Jak jste se dostal ke své profesi? Odmalička jste chtěl být hercem?

Ne, ne. Já jsem hrál na housle, chtěl jsem být muzikant. Ale někdy ve třinácti čtrnácti jsem se za housle začal stydět. Naši se mnou nehnuli a chtěli mě dát na nějakou školu, ale to jsem úplně propadl na zkouškách a jediná šance byla tzv. hudebně dramatický obor na konzervatoři, kde se proplétají dva obory - herectví a muzika, kterou jsem měl v krvi po tátovi. Nějakým omylem jsem se tam dostal - a teď mi je nějakých pětačtyřicet a asi jsem i patrně omylem tady a už se s tím nedá hnout (smích).

V divadle Palace bude mít teď o víkendu premiéru inscenace hry Pohleď a budiž udiven. O čem je?

Je to docela slavný text, už strašně starý. Já to dokonce kdysi před dvaceti lety hrál na vojně, když jsem byl v Armádním uměleckém souboru. Roli, kterou tady v tomto představení hraje můj bratr, jsem hrál už pro vojáky. Vystupují tam živí i mrtví. A vtip je v tom, že všichni spolu komunikují, ale ti živí neslyší ty mrtvé. Kdežto ty živé slyší ti mrtví, takže pro diváky by mohlo být zajímavé, že uvidí něco, čeho normálně nemohou být svědky.

A vaše role?

Mou roli by měl správně hrát dvacetiletý chlapec, ale protože jsme si to nějak rozhodili, tak na mě v pětačtyřiceti zbyl právě ten chlapec a já se trochu potýkám s něčím, s čím nevím, jak si poradím. My jsme z mladého chlapce udělali starého mládence, což mi taky není úplně vlastní, protože mám dvě dcery. Těším se, jak na to lidé budou reagovat.

V představení hrajete s vaším o čtrnáct let mladším bratrem Lukášem, jak se vám spolu hraje?

My spolu máme dohromady asi pět šest vět, takže o společném hraní se nedá mluvit.

Máte splněný herecký sen zahrát si hlavní roli se svým velkým vzorem?

Mám ho splněný a ještě se mi jich spousta splní. Jeden z nich se mi splnil a už se nikdy opakovat nedá, protože ten kolega už není mezi námi. To bylo v představení Ubohý vrah a byl to Boris Rösner.

Chodí vaše dcery na představení, ve kterých hrajete?

Ano, protože já už hraju spoustu let a ony různě dorůstají, takže různá představení viděly v různém věku. Pro mě je potěšení, že na mě chodí. Nicméně jsou představení, kde hraji úplně nahý, takže tam je trochu problém v tom, že se za mě holky taky můžou trochu stydět.

Jaké vás čekají další pracovní plány?

Za měsíc premiéra ve Stavovském divadle, poté se vracím do své rodné Plzně v představení Adéla ještě nevečeřela. Pak mě čeká další věc, a to je role Richarda III. na Letních shakespearovských slavnostech. Tohle všechno mě čeká do 25. června. Pak mám natáčení s kamarádem Robertem Sedláčkem a další věci. Pokud to klapne, tak si pak můžu říct, že mám z třiceti procent vyhráno.

S divadlem úzce souvisí pohyb a vy jste po operaci páteře, kterou jste si rozdrtil při doskoku do vody. Máte od operace nějaké omezení?

Já už jsem po druhé operaci, ta první se asi nevyvedla tak, jak by měla, a po dvou letech jsem musel do opravy. Začal jsem cvičit, abych si zpevnil páteř.

Cvičíte s trenérkou. Pomáhá vám to?

Ty cviky, které cvičím, jsou spíš fyzioterapeutické než posilovací. Nicméně já sám je neumím a nedokážu se kontrolovat, proto cvičím s Kateřinou, což je moje osobní trenérka. Cvičím s ní z toho důvodu, že je odborník na fyzioterapii jako takovou. Jsou to cviky, které jsou pro řadu kluků, co v posilovně zvedají činky, směšné nebo zženštilé, ale oni si vůbec neuvědomují, že my posilujeme vnitřní svaly v těle, ne ty vnější. Snažím se tělo zpevnit zevnitř, což je důležité pro můj další život.