Kverulant Kryl kritizoval český samet

Jeho písně vždycky provokovaly a dodnes nenechávají žádného posluchače lhostejným. Jedni ho berou jako klasika, legendu protestsongů své doby, pro jiné byl jen věčně nespokojeným kverulantem. Pro většinu svého publika zůstal písničkář a básník Karel Kryl člověkem věrným své kytaře, písním a slušným lidem.

Zemřel předčasně před patnácti lety, 3. března 1994, pár týdnů před svými padesátinami.

Krylovy písně, ke kterým si sám skládal hudbu a texty, oslovují svojí naléhavou výpovědí stejně silně dnes, jako před čtyřiceti lety, kdy se jeho pověstný generační song Bratříčku, zavírej vrátka stal symbolem odporu proti srpnové okupaci Československa a tehdejšímu nedemokratickému režimu.

ČTĚTE TAKÉ: O pozůstalost Karla Kryla se postará nadace

Svým dvouoktávovým basem vyzpíval všechno - trpkost duše, bolest i lásku. Burcoval v podobě protestsongů, úderných pamfletů proti krutosti, násilí, ignorantství, sžíravě ironizoval. Z jeho ostrých veršů plných historických alegorií, filozofické hloubky mnohdy až vizionářské jde často mráz po zádech. Veličenstvo kat, Píseň Neznámého vojína, Morituri te salutant, Král a klaun, Salome či Anděl se staly hymny několika generací. Zněly i v dobách, kdy byly zakázané, mnohé zlidověly a žijí dál v nových podáních.

Už od první desky Bratříčku, zavírej vrátka (1969) se Kryl stal, byť trochu nechtěně, "tragédem národa". V jeho repertoáru však nechyběly ani žertovné písničky plné slovních hříček (Jedůfky), uměl se zasnít, jemně pohladit lyrickou baladou. Pro mnohé jsou Krylovy písně možná moc patetické, dokonce až depresivní. "Byly jeho život," přiznávala jeho druhá žena Marlene, bavorská rodačka, která sršatému bouřlivákovi 15 let vytvářela zázemí (vzali se však v tichosti až v únoru 1991).

Od hlíny k hudbě

Se svým pronikavým viděním příčin a důsledků, ironií i skepsí se Kryl vždycky vymykal a šel "proti srsti". Pocházel z kulturní rodiny novojičínského tiskaře. Už jako dítě poznal sílu bolševika, když rozbíjeli otcovu tiskárnu (firma Kryl - Scotti), a vyrůstal zkrátka trochu jinak, než jeho vrstevníci. Byl věřící, i když tvrdil, že by ho asi z každé církve vyhodili. Křesťanské tradice si ale nesmírně vážil a také z ní hodně čerpal ve své tvorbě.

Umělecké vlohy zpočátku věnoval hlíně, po studiu na keramické škole v Bechyni se tím i chvíli živil. To už byla ale jeho nezbytným doplňkem kytara. Záhy vystupoval na malých scénách v Olomouci a v Ostravě, od roku 1966 nahrával v rozhlase, v Praze spolupracoval s divadlem Semafor. V roce 1968 se krátce uchytil v televizi jako asistent scény. Popularitu si získal v rozhlasové hitparádě Houpačka a vystupoval zejména ve studentských klubech.

Krylovi bylo jasné, že s kvalifikací "Bratříčka" si v nastupující normalizaci nezazpívá, a z festivalu v Německu se už v roce 1969 nevrátil. Usadil se v Mnichově, podle něj Mníšku pod Alpou, studoval dějiny umění a filozofii. Dvaadvacet let působil jako redaktor Svobodné Evropy. I tam podle Lídy Rakušanové dostávali prý nadřízení ujímání z nesmlouvavé obraznosti jeho metafor, kdy v geniální zkratce dovedl podat břitký komentář.

Kritizoval i "český samet"

Písničkářskou profesi nikdy neopustil. Skládal, psal poezii a koncertoval pro krajany po Evropě i v zámoří. Vydal několik knih textů, některé si také ilustroval, a natočil řadu desek. Za léta exilu a zákazu písní se doma stal legendou. Po návratu v listopadu 1989 se mu však ten "pomník" dařilo bourat. Chtěl nejen zpívat, jak mu řekli. A tak si zůstal "na svým". Nahlas mluvil o tom, co se mu nelíbilo, kritizoval "český samet" i jeho představitele.

Neskrýval zklamání z politického vývoje a zejména z rozpadu Československa. Vyčerpal se "zlostným hulákáním a spory s lidmi, kteří mu za to nestáli", nechtěli ho pochopit. Zemřel na infarkt 3. března 1994 v Mnichově, pohřben je na břevnovském hřbitově v Praze.

Foto: archiv Týdne