Rozhovor
Dara Rolins o penězích, nové lásce a nahotě

Na scéně showbyznysu je už třicet let – chcete-li tomu věřit, když se na ni podíváte. Chová se a žije v rytmu věku skoro polovičního. Když jí ovšem život nezvrátí nečekanosti: zlá autonehoda, rozchod s otcem její dcery, nový vztah, nová muzika...

Na vaší poslední desce vystupuje už i vaše dcera – jako vy, když jste jako dítě vydělávala peníze...

Ale peníze nejsou a nebyly první a nejdůležitější. Já jsem už v pěti letech věděla, co chci, na co mám talent. Fakt, v pěti letech. To přišel do školky štáb nějakýho dětskýho pořadu…

Televizního?

Ano, Matelko se jmenoval ten pořad. Přišli si do školky natočit jenom ilustrační záběry dětí a řekli nám: "Tak něco udělejte, děti." A já jsem přede všemi dala sólo. Když se na to koukám teď, říkám si o té holčičce: Ježíš, ta je dobrá. Prostě intonace, rytmus, všechno to tam bylo.

Dcera je na tom stejně?

Laura má vlohy, ale nemusí se stát zpěvačkou jenom proto, že já zpívám a táta je muzikant. Nevím, co bude s ní, ale já jsem v sedmi letech zpívala opravdu těžký jazzový standardy. My Funny Valentine byla první písnička, co se mnou profesor nastudoval u piana.

A za zády vám stáli rodiče a pěkně holčičku podporovali?

To rozhodně. Což chápu. Komu nedělá radost, když má doma holku, která zpívá, tančí, předvádí se a je fakt dobrá? A mě to bavilo, chtěla jsem zpívat, učit se nový písničky.

Vy víte, že nejde jen o tu chuť – jste pracovitá? Nebo spíš dokážete lenošit?

Mám mezi tím správný poměr. Jsem pracovitá, ale zároveň netrpělivá. Lenošení mi teď, když mám Lauru, moc nejde. A že bych vyloženě ležela v posteli a koukala na televizi, to nevydržím. Někdy, ale to fakt musí být všechno hotové, si pustím v noci film. Během dne, kdy svítí slunce, kdy je možnost někam jít, kdy vidím svět, který mě zajímá, a chci vědět, co je za rohem a co za tím druhým... jsem pořád v pohybu.

Tomu dost rozumím.

Ono mě to udržuje v takové mladé energii, duchu. Možná proto pořád spolupracuju s mladšími lidmi. Mně je třicet devět, jim polovina a máme stejný tempo. Moji vrstevníci už zpomalili. Jen jedna moje spolužačka jede jako já. Dokonce se jmenuje taky Darinka. Nic není náhoda.

Tomu vy věříte?

Věřím, že některý věci jsou fatální, měly se stát. Nepátrám po tom proč, ale vím, že to tak mělo být.

I ta vaše nešťastná autonehoda?

Smysl toho jsem nepochopila. Rozhodně nechci poslouchat takové ty věci, že to má co dělat s minulými životy. Ale nepochybuju, že kvůli něčemu se to mělo stát, třeba to pochopím za pět, za deset let, třeba to nepochopím vůbec. Ale cítím to jako velkou nespravedlnost – pro všechny strany. 

Chtěla jsem se vaší autonehodě vyhnout, ale asi to jen tak nejde...

Na to nezapomenu nikdy, ale připomenula jsem ji proto, že jsme mluvily o tom osudu. Věřím na osud a ještě víc na svůj vlastní instinkt. Tím se řídím. Na nic jiného ohled neberu.

Neberete ohled na ostatní?

Takhle to myslím: spousta mých kolegů promýšlí programově, kam šlápne, co udělá, aby to mělo efekt, aby z toho mohli profitovat, aby nenaštvali všechny lidi.

Vy ne?

Jsem v showbyznysu třicet let a osvědčilo se mi být přirozená, řídit se opravdu instinktem, ten jediný mě správně vede.

Přivedl vás i k tom , abyste se nechala vyfotografovat nahá na přebal nového cédéčka Stereo?

Jasně. Vím, proč jsem se svlékla – určitě ne proto, abych někoho okouzlila.

Schází vám muž?

Nemůže, protože ho mám. Jen se mi o tom moc nechce mluvit. Nechce se mi ani rozmazávat, jak málo či moc vážné to mezi mnou a Patrikem je. Je to. A já mám po pěti letech pocit klidu, který jsem měla, když jsem potkala Matěje.

Celý rozhovor s Darou Rolins najdete v aktuálním vydání časopisu Instinkt, který vyšel 24. listopadu.