Rozhovor
Lenka Dusilová: Vždycky jsem si dělala, co jsem chtěla

Není to tak dávno, co vystupovala po boku Davida Kollera nebo zpívala s Čechomorem. Pak jako by z popového výsluní zmizela. Zdání, že začala lenošit, je mylné. Třídila si myšlenky a připravovala novou desku. Novinka Baromantika je tak trochu "o rodičích a dětech". I proto s ní Lenka Dusilová přichází v intimním předvánočním čase.

Máte trable v rodině, když o své nové desce říkáte, že je inspirovaná rodinnými konstelacemi?

Takhle to úplně není, i když je pravda, že příběh naší rodiny je pro mě hodně inspirativní. Možná tím, že se v určitém věku člověk začne zajímat o chybějící části své rodiny, proč je taková, jaká je, kde ty chybějící jsou. To prostě dráždí fantazii, a v ní jsem si k těm chybějícím stejně nějaký vztah vybudovala. Téma rodiny řeším asi jako každý. Pro mě je důležité vyjasňovat si souvislosti a rodinná tajemství, protože se tím čistí vztahy s mými nejbližšími a okolím. Člověk lépe pochopí sám sebe. Asi je to cítit na nové desce Baromantika, ale spíš mezi řádky. Nicméně, tahle linka se táhne už od desky Spatřit Světlo Světa.

Co jste odhalila ve své rodinné historii?

Já jsem hrozná, vždycky začnu mluvit o něčem a pak vlastně nechci nic říct, že?

Zkuste alespoň něco. Jaký vztah máte s rodiči?

Fantastický.

Dlouhodobě? Žádné dorostenecké rebelie?

Vyrůstala jsem bez otce, ale mám fantastickou mámu, která mi vždycky dávala dostatek lásky a snažila se mě vychovat s nejlepšími úmysly, abych byla dobrý člověk. Ale i tak jsem byla divoká.

Jak se vaše divokost projevovala?

Nevím, tak nějak jsem si vždycky dělala, co jsem chtěla. A nebyla jsem k sobě příliš šetrná.

Věříte na prokletí? Na vaší desce se téma kletby objeví.

Po generace se táhnou opakující se modely, které, mám pocit, se dají řešit nebo nějak vyrušit. Fascinuje mě třeba příběh mojí babičky. Před koncem války se seznámila s mým dědou, kapitánem z Ukrajiny. Měli se po válce potkat. Když babička porodila maminku, šla na sovětské velitelství, aby mu vzkázala, že se mu narodila dcera. Bylo jí ale řečeno, že vojáci jsou unavení z pole a není žádoucí je rušit válečnými avantýrami. Ten člověk se o mámě asi nikdy nedozvěděl, babička stejně záhy umřela. Vracím se k tomu příběhu, protože mě fascinuje, že takové banální příběhy mají v nás nějaký dozvuk skrze naše rodiče až do současnosti. Snažím se trochu analyzovat, proč si některé situace procházíme a zdánlivě trpíme.

Čím trpíte?

Mno, myslím, že se o utrpení vlastně nedá mluvit. Spíš to byl hlavně špatně nastavený životní pocit. Byla jsem dost negativně naladěná ke svému okolí. Dřív mně přišlo, že všechno je strašně složité. Dělat muziku, prožívat vztahy kolem ní a vůbec mít dobré vztahy. Všechno bylo těžkopádné a problematické, za což si můžu sama. Přikládala jsem význam věcem, které byly nedůležité. Cítila jsem, že něco není dobře. Třeba v muzice mi trvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že potřebuju víc řešit obsah hudby, než to, jak udělat skvělou popovou věc, jak hrát velké koncerty a dostat se k nějaké ceně nebo jinému zadostiučinění. Až v Americe jsem potkala muzikanty, kteří jsou vděční, že můžou dělat muziku. Prostě hrají a dělají dobře hudbu a neřeší nic kolem. Došlo mi, že kolem sebe potřebuju přesně takové lidi. Muzikanty, kteří mají otevřené srdce, nejsou moc zamindrákovaní a žánrově vyhranění.

S tímto uvědoměním souvisí váš ústup ze slávy? Rezignovala jste na popularitu?

Nemám pocit, že bych nějak rezignovala nebo dělala něco jiného než dřív. Jen za ty roky a díky postupně nasbíraným zkušenostem dokážu poznat místa, kde mi není dobře a kdy se necítím silná. Mám ráda silnější, citovější roviny. Podle toho se snažím si vybírat i své okolí. Tak se k muzice stavím a cítím se dobře.

Když jste ale účinkovala s Davidem Kollerem nebo Čechomorem, znalo vaši práci víc lidí.

Nedělám si iluzi, že bych svou současnou hudbou oslovila širokou veřejnost, ale důležité pro mě je, že ta hudba směřuje k lidem, kteří mají podobnou citlivost. Proto je na světě tolik hudby. Každý má ty struny jinde. Někdo nemá zapotřebí řešit problémy jako já a může si nad tím, co tady plácám, ťukat na čelo. Někoho to třeba osloví. Hudba je zrcadlo, někdo se v ní pozná, jiný ne.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi Instinktu, který vyšel 16. listopadu.