Rozhovor s herečkou
Michaela Kuklová: Nehraj zlou, varovali mě známí

Třiačtyřicetiletá Michaela Kuklová se před časem vrátila na televizní obrazovky v seriálu Ordinace v růžové zahradě, zde ztvárňuje proradnou Leu Vágnerovou. O herečce se nejvíc mluvilo v době jejího manželství s Jiřím Pomejem. Nyní představitelka Jasněnky z Troškovy pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci žije spokojeně na Moravě s podnikatelem Romanem Holomkem, s nímž má téměř tříletého syna Romana.

Herečku zastihl on-line deník TÝDEN.CZ na ranči v Mukařově na zábavném odpoledni pořádaném televizí Nova.

Jaký vývoj bude mít vaše role Ley v seriálu, který se po prázdninách vrací na obrazovky?

To nikdo neví. To ví asi jenom autorka námětu a scénáře, já se nechám překvapit. Něco o tom samozřejmě vím, ale říct to nemůžu.

Fotogalerie:

Westernové odpoledne s hvězdami seriálu televize Nova

Je něco, co vám role vzala, nebo naopak dala?

Nevzala mi vůbec nic. Neříkám, že čekám na role, ale když přijde ta, která mě bude bavit a zahraji si ji s chutí, tak jsem šťastná. Lea k nim rozhodně patřila. Docela mě překvapilo, jak ze začátku diváci přijímali tu postavu velmi negativně. Pak najednou, když sama měla problémy, mi začaly chodit opravdu překrásné e-maily.

Zastavují vás najednou na ulici a chtějí autogram...

Známí mě pořád varovali, že když budu hrát zlou postavu, tak na mě budou lidé v obchodě protivní, ale on se stal pravý opak. Lidi si se mnou chtějí povídat, zdraví mě, jsou velmi ochotní. Setkávám se opravdu jen se samými pozitivy, co se týká rolí. 

Tady na ranči to má být odpoledne plné aktivit, například jízda na koni... A k ní máte blízko. V kolika jste začala jezdit?

Až v šestnácti. Ale jako malá jsem se posadila na koně, kde byla příležitost. Koně mě vždycky fascinovali. Tak jak děti začnou malovat maminku, tatínka nebo sluníčko, já jsem hned začala malovat koně. 

A máte svého koně?

Teď se mi splnilo, že koně mám. A o to míň se dostanu do sedla a o to míň se jim věnuju. To je přesně ono, že jak je něco doma, tak to člověk nevyužívá. Ale pokaždé, když se koním můžu přiblížit, tak mě to setkání naplňuje. Jsou to obdivuhodná zvířata. Když se člověku podaří proniknout do té jejich duše trochu blíž, jsou to až překvapivé věci. Kůň vás doprovází jak pejsek, a to bez vodítka, lze s nimi prožít zázračné věci.  

Máte nějakou napínavou historku?

Pamatuji se, že když jsem byla jednou u kamaráda, tak nebylo vidět na krok. A my jsme museli projít velmi úzkou pěšinkou v lese a okolo byly srázy, takže to bylo dost nebezpečné. Ale stačilo nám jenom vidět koně před sebou, tak jsme ho pustili a on nám tu cestu našel. Koně mají úžasné instinkty a orientační paměť. Když jednou projdou trasu, už si ji pamatují. Pokud se někde projedou i padesát kilometrů, tak zpátky trefí bezpečnou cestou rovnou do stáje.

Jak starého máte koně a jak se jmenuje?

My máme čtyři koně. Kobylka, kterou jezdím nejčastěji, se jmenuje Ema.

Zamiloval si koně také váš malý syn?

To je ten fenomén! Co je doma, to vám nepřijde žádoucí, neprahne se po tom. Zatím se mu líbilo se na koně koukat, ale když jsem se ho zeptala, jestli se chce svézt, tak nechtěl. A to se teď změnilo, budou mu skoro tři, najednou chce. Je nadšený, úsměv od ucha k uchu. To jsem zaplesala! Lásku ke zvířatům po rodičích rozhodně podědil.