Stočes: Napravuji padesátiletou křivdu

Postarší pán energicky rozhazuje rukama, s dramatickou dikcí přednáší čínskou báseň, všechny přítomné dámy okouzluje svým odzbrojujícím úsměvem. Charismatický Ferdinand Stočes v pondělí křtil svou knihu Nebešťan na Zemi vyhnaný: život a dílo Li Poa (701-762). Dřív než v Praze vyšla již dokonce dvakrát ve Francii.

Autor vystudoval obchod, pracoval pro OSN i Mezinárodní fond pro zemědělství a rozvoj, sinologii se věnoval a věnuje pouze jako svému koníčku, přesto na tomto poli dosáhl velkých úspěchů. V roce 2004 obdržela jeho antologie staročínské poezie Písně a verše staré Číny cenu Magnesia Litera.

Proč Nebešťan na Zemi vyhnaný vyšel nejprve ve Francii?

Ve Francii publikuji již řadu let. Kniha o Li Poovi Le ciel pour couverture, la terre pour oreiller: la vie et l'oeuvre de Li Po (Nebe mi pokrývkou a země polštářem: život a dílo Li Poa) tam nyní vyšla již v druhém vydání. Francouzi aktuálně vydali i její kapesní vydání. V Praze jsem ale dlouho nemohl najít nakladatele. V roce 2003 ji vydala Univerzita Palackého v Olomouci. Byla to ale spíše skripta, určené hlavně studentům sinologie (Li Po - život v básních: život a dílo básníka Li Poa (701-762) - pozn. red.).

Liší se aktuální vydání od francouzského či olomouckého?

Velmi. Ve Francii jsem měl velký ohlas od čtenářské obce i od odborné veřejnosti. Zapracoval jsem tam proto všechny nové poznatky, podněty, prostě zkušenost, co jsem za tu dobu nabyl. Odvážím se tvrdit, že je nyní ještě lepší než francouzské vydání. Od olomouckého se liší svou čtivostí, ale principy jsou stejné - stále zůstává přísně vědecká.

Donedávna byl jediným uznávaným životopiscem Li Poa britský vědec Arthur Waley. Ten ho ale vidí ve velmi negativní světle...

Má kniha tvoří protiváhu k autobiografii od Waleyho z roku 1950, který byl doposud citován ve všech světových encyklopediích. Všichni sinologové na Západě ji uznávali jako kvalitní pramen, což je s podivem, protože Arthur Waley tohoto největšího čínského básníka z duše nenáviděl.

Proč?

Důvod nikdo nezná. Oslovil jsem deset francouzských předních sinologů - nikdo neměl tušení. Arthur Waley přeložil, napsal či editoval jednatřicet knih z čínštiny a japonštiny. Jsou to naprosto skvělé překlady, což celý svět udivovalo - on totiž nikdy nevytáhl paty z Anglie. Nicméně se naučil tak výborně klasickou čínštinu a japonštinu, že jeho překlady jsou v mnohém dodnes nepřekonatelné. Nevíc byl velmi erudovaný, vzdělaný a jeho knihy jsou fakticky naprosto korektní. Ovšem ne tak u Li Poa. Naschvál vybral básníkovy nejslabší básně, mluvil o něm jako o bezcharakterním člověku a zhýralém opilci. Udělal z něho zrůdu, „podčlověka".

Kdy jste se jeho dílu začal věnovat?

Věnuji se mu již od 70. let minulého století. Je to dlouhodobá práce - a velmi úmorná. Já nejsem povoláním sinolog (Ferdinand Stočes vystudoval Vysokou školu obchodní - pozn. red.), čínská poezie je mým koníčkem.

Kdo nebo co vás k zájmu o sinologii přivedl?

Byl to Mathesius (Bohumil Mathesius - český básník, překladatel, editor, publicista a literární vědec - pozn. red.). Jeho knihu Zpěvy staré Číny jsem znal nazpaměť - ty básničky jsem všude recitoval... když jsem přišel na Západ, objevil jsem tam desítky titulů věnující se čínské poezii. U nás byly právě pouze Zpěvy staré Číny. Měl jsem možnost cestovat po celém světě - všude jsem zkupoval knihy o čínské poezii. V Německu, Anglii, ve Spojených státech, v Rusku, Španělsku a tak dále. Používal jsem ovšem překlady pouze uznávaných sinologů, ostatní prameny jsem ignoroval.

Setkal jste se někdy s falzifikátem? S překladem, který se neshodoval s originálem?

V roce 1876 vyšla ve Francii kniha autorky Judithy Gautierové, dcery spisovatele Théophila Gautiera. Obsahovala sedmdesát jedna údajných překladů čínských básní. Ve Francii byla velmi populární. Já jsem prokázal, že z těch 71 básní je pouze jedna takovým slabým pokusem o překlad, všechny ostatní, tzn. sedmdesát básní, jsou podvrh.

Jak jste dokázal, že se jedná o padělek?

Já se vždycky choval jako sběratel. Sbíral jsem čínské básně a jejich překlady tak jako někdo sbírá známky. Měl jsem třeba třicet knih, ve kterých byla stejná báseň. Ze všech knih jsem udělal fotokopii té konkrétní básně a pak jsem si vytvářel takovou soukromou sbírku. Věděl jsem proto, co kdy a kdo po celém světě přeložil. Ze svých podkladů jsem zjistil, že tyto básně nikdo nikdy nepřeložil. Takže jsem měl silné podezření, že to je podvrh. Poté jsem se dostal do Hongkongu. Na tamní univerzitě jsem se setkal se špičkovými sinology, kteří vydávali odborné knihy, v nichž se věnovali překladům do cizích jazyků. Nejvíce samozřejmě do angličtiny, protože do té bylo přeloženo skoro vše zásadní z čínské poezie. Pokud ale někde po světě našli báseň, která nebyla v žádném primárním autentickém prameni, tak ji dali do složky „neexistující". Oni mi tedy potvrdili, že originály k údajným překladům Judithy Gautierové neexistují.

Kdy jste se poprvé do Číny podíval?

Byl jste tam od roku 1985 do roku 1990. Působil jsem v Mezinárodním fondu pro zemědělství a rozvoj, který sídlil v Říme. Do Číny jsem pravidelně jezdil.

Zažil jste kulturní šok?

Vůbec ne! Měl jsem úžasnou možnost se ve svém volném čase setkávat s profesory, kteří se dlouhodobě věnovali studiu čínské poezie. Práce kontrolóra Mezinárodním fondu mě velmi bavila. Viděl jsem tam tu nejhorší bídu. V horách byla taková nouze, že lidé spali pouze na udusané hlíně, strašlivá mizérie. Ale s Čínou byla bezvadná spolupráce - my chtěli dát dvacet milionů na rozvoj této zaostalé oblasti a oni řekli: my dáme úplně stejně! Tak jsme začali podporovat chudé kraje. Do jedné naprosto zdevastované vesnice, která sídlila nedaleko velkého města, jež mělo ohromnou spotřebu masa, jsme nakoupili kotce a samice a samce králíků. Začali pěstovat králíky a brzy se stali naprosto soběstačnými. Za pět let vesnice rozkvetla a lidé byli bohatí. Bylo to neuvěřitelné.

Foto: Petr Brodecký