(Nejen) o rakovině
Zpěvačka Anna K.: Čistá duše, jedy v těle

Po pěti letech natočila a vydala svoji další desku. Nazvala ji Relativní čas. Po dvou letech, kdy se léčila z rakoviny prsu, se chová jako zdravá, v létě hrála i tři koncerty za víkend. Potkaly jsme se v jejím rodném Špindlerově Mlýně, kde si dává odpočinek před novou bouří. Tentokrát jen pracovní, jak doufá. Protože chtě nechtě stále "někde vzadu" cítí vztyčený ukazováček.

Má název vaší nové desky Relativní čas co dělat s nemocí?

Asi má, ale snad ne nějak pateticky. Nejdřív jsem ji chtěla pojmenovat Mezi kostmi, což je část textu jedné písničky: "... až ti mezi kostmi prostřou o rok víc chemie i lásky bez hranic..." No, mezi kostmi je leccos, možná i duše, ale přece jenom je to spíš název písničky třeba pro Aleše Brichtu, Relativní čas se mi líbil víc.

Mluvily jsem spolu přede dvěma roky, tehdy jste neměla vlasy a taky jste nevěděla, jak to dopadne...

... dneska mám vlasy a nevím, jak to dopadne. To ale nevíte ani vy - půjdete po chodníku a... Pro mě to tak zůstane asi napořád. Občas mě napadne: Co kdyby? Občas si přehrávám v hlavě film o tom, že bych přijela za svou doktorkou a řekla: Tak mě tady máte zas! Co by mi asi řekla? Nemohla by mluvit stejně jako poprvé, kdy se říká: Nebojte se, to zvládneme, nejste první, kdo to má... Jednou jsme si o tom povídaly s kamarádkou, která měla něco podobného, co já: "Dala bys to znovu?" A ona: "No jasně, ty taky, přece jsme to už jednou zvládly. Ale nestane se to, to je ti jasný, ne?" Chodím na kontrolu každý čtvrtrok a myslím, že až se ty intervaly prodlouží, bude to lepší. Zmizí snad trochu ten strach, který přichází s termínem kontroly.

Opravdu strach?

Ne, nešílím! Ale klidná a bezstarostná jako kdysi taky nejsem. Čekám vždycky netrpělivě na výsledky, volám do laboratoře už ten den večer... už mě znají.

Změnila jste kvůli rakovině něco v životě?

Asi ne. To, co dělám, se nedá dělat na půl plynu. Buď to dělám, nebo nedělám. Jen si možná víc rozvrhuju síly. Třeba jsem odložila koncerty po křtu desky, abych nebrala síly. Mám ještě malinko oteklou ruku a jsem taková celá zavodněná. Možná jsem ale jen normálně vypasená a vymlouvám se na to. Musím se začít hýbat, a ne se vyhýbat velkým zrcadlům.

Změnila vám rakovina vztah s Tomášem?

Z mé strany se nezměnilo nic. Byl to tedy velkej kouř, ale přežili jsme ho. Prošla jsem tím nějak elegantně, proběhly sice nějaký peklíčka, ale asi jsem je zapomněla, už o nich nevím. Nechtěla jsem Tomáše zatěžovat, ani jeho maminku, která se chtěla starat, ani mýho tátu. Co by měli, chudáci, dělat? Jak by měli reagovat? Jen si představte, že vám tu začnu brečet, že mám strach, že umřu, když jsem měla tu rakovinu? Co byste mi řekla?

Asi bych vás objala.

No a pak hledala věty jako: Neboj, to bude dobrý... Toho jsem je chtěla ušetřit. I tu moji mámu, tedy Tomášovu mámu, která se mnou chtěla chodit aspoň na chemoterapie. Radši jsem řekla kamarádce Zuzce, která tam se mnou sedávala, dělaly jsme si u toho catering a kecaly o všem možným. Čtyři hodiny tam do mě prali ty jedy... to mně poradila kamarádka, abych to pojala jako malej mejdan. Bála jsem se, že tam nevydržím být, měla jsem z toho paniku. Ale zvládla jsem to neskutečně. Měla jsem ze začátku v hlavě, že mi asi má být blbě, a doktoři mi říkali: "To záleží na vás!" Někdo sem vstoupí a je mu zle dřív, než dostane svou dávku. Psychikou se dá opravdu hodně překonat, ale dá se taky přivodit i nejvážnější nemoc. To vím naprosto jistě. Silou vůle jsem to zvládla a neobtěžovala nikoho. Netuším, kde jsem ji vzala, a jsem na sebe docela pyšná. Já, která jsem skuhrala s každou prkotinou, jak mě bolí bříško a hlava, jsem nakonec takhle zabojovala.

Věděla jste před nemocí, jak psychika ovlivňuje fyzično?

Říkalo se to a znělo to jako klišé, uvěřila jsem, že je to realita, až když jsem tím prošla sama. Když jsem se rozhodla dál v sobě nedržet ty staré, zasunuté křivdy, mindráky a všelijaký hnusy. Pryč s nimi.

Více z rozhovoru s Annou K. najdete v aktuálním vydání časopisu Instinkt, který vyšel 8. prosince 2011.