Seriálová hvězda
Zuzana zemřela jako ve filmu, říká vdovec Hynek Dřízhal
28.01.2012 11:00 Rozhovor
Hynek Dřízhal se stal vdovcem v pětatřiceti letech, když mu zemřela jeho žena, herečka Zuzana Dřízhalová. Vzdal se své profese a začal se starat o devítiměsíčního syna Jeníčka. Adoptovali ho se Zuzanou, když vše ukazovalo, že čtyři roky po rakovině zůstane zdravá. Za sedm měsíců zemřela. Na zápal plic. O tom všem Dřízhal vyprávěl v rozhovoru pro časopis Instinkt.
Co se stane s tím vaším krásným bytem?
Ještě nic. Zuzčiny věci jsou na svým místě. Jen něco pomalinku mizí. Třeba z koupelny. Přišlo to tak náhle. Něco jako bouračka. Náraz a konec.
Zuzana mi vyprávěla, že při jednom ataku rakoviny jste se museli rozhodnout, jestli se bude léčit okamžitě, a tím přijde o možnost mít děti, nebo léčbu odložíte a nějaká naděje zůstane.
Ale tak to bylo mockrát, že jsme se museli rychle rozhodovat. Zuzka vždycky ihned zrušila celou svou kariéru, všechno zastavila a šla se léčit. Ale dítě jsme chtěli a snažili jsme se o ně za pomoci lékařů, Zuzka i otěhotněla, byla šťastná, ale nezůstalo u toho... To bylo smutný.
Kdy jste se rozhodli pro adopci?
Zuzka vymyslela koncept, že si požádáme o adopci a současně se budeme snažit o dítě, a kdyby to nevyšlo, poběží nám čekací lhůta. Přijali nás tedy do předadopčního kurzu a vším jsme si prošli, těmi psychologickými testy a vším. Dopadli jsme dobře, ale věděli jsme, že můžeme čekat i tři roky.
Dali jste si nějaké požadavky? Jaké to mělo být dítě?
Nebyli jsme moc přísní, ale trochu ano. Méně přísní jsme se chystali být při případné druhé adopci. Přáli jsme si holčičku, ale jen tak - netrvali jsme na tom. Loni v lednu nám řekli: "Letos dostanete dítě." Jenže letos může být zítra, ale taky za dvanáct měsíců. Ale oni volali už za týden: "Tak Zuzko, máme pro vás Budulínka!" Ona byla tak vyděšená, že si myslela, že jí volají z televize a nabízejí jí roli Budulínka. Pak to pochopila a volala mi, úplně mimo: "Máme chlapečka, Honzíka!" A jak řekla "Honzíka", vypálilo se mi to do mozku. Navěky. Sešli jsme se doma, Zuzka rychle odstřihávala cedulky z bodíček, celá se klepala, já jsem smontoval postýlku, mysleli jsme, že miminko dostaneme druhý den. Ale pak nám řekli, že je malinký, neprospívá, má bronchitidu a je v nemocnici.
Jak byl Jeníček starý, když jste si ho mohli odvézt domů?
Nejmladší, jak je to možné - dva a půl měsíce. Ono se čeká dva měsíce, než biologické matce proběhne šestinedělí a dá souhlas s adopcí, teprve pak se sejde komise, která vybere pro dítě rodiče. Směli jsme se za ním jet podívat do kojeňáku v Krči, byl tak krásný. Natočili jsme si ho na video, to nám poradili, aby měl památku, jak jsme si pro něj přijeli a vzali si ho z "domečku pro děti". Až se jednou bude ptát... Takže mně zůstalo video, jak je Zuzka šťastná, Jeníček leží v postýlce a je úžasný. Nádherný miminko. Modrooký blonďáček. Od první chvíle se směje. Mohli jsme si ho pochovat, nakrmit, ale odvézt ještě ne. Byli jsme z toho šílení, jako by každá vteřina v kojeňáku pro něj byla strašná. Musel se ale uzdravit. Už druhý den jsme si pro něj přijeli... Doma jsme Jeníčka dali do postýlky, dva dny jsme skoro nespali, vstávali jsme k němu oba, ten zážitek je asi pro všechny rodiče identický. Jen jeden rozdíl: nebyl kojený, pil z flaštiček, takže nebylo úplně jasný, kdo je matka. Snažil jsem se, abych uměl všechno, co umí Zuzka, abychom se mohli střídat.
A říkali jste synovi: Pojď k mamince, k tátovi…
Jasně, od první vteřiny, žádný jiný rodič nebyl, jen my. Jeníček ale začal říkat "máma", až když Zuzka zemřela, protože do té doby to neuměl říct. Teď už to říká míň, ale tehdy, když jsme Zuzku oplakávali, oba, i Jeníček najednou plakal... Zemřela tak rychle.
Jak se to všechno stalo?
Začalo to angínou... doktorka jí řekla, ať to vyleží, a vypadalo to, že druhý den horečka nebude. Ale nešlo to, posunuli jsme tedy soud, dokud se Zuzka neuzdraví. Do toho onemocněla Zuzčina máma s páteří, její sestra byla na dovolený, moje sestra v šestinedělí s druhou dcerou na krku - jediný, kdo nám mohl narychlo pomoct, byl Zuzčin táta. To byl srpen. Měl jsem naplánovanou měsíční dovolenou, což jsem předtím nikdy neudělal, a staral jsem se o Jeníka a doufal, že Zuzance bude líp. Nakonec jsme museli do nemocnice. Vezl jsem ji na Karlák, Jeníčka vzadu v autě, Zuzka už nemohla skoro chodit. Doufali jsme, že dostane antibiotika a tý angíny ji zbaví. Pak udělali Zuzce sono a zjistili, že má znovu v břiše uzliny, lymfom se vrátil... Za tři dny se nám totálně změnil život. Třetí den dostala zápal plic a na něj zemřela. Ne na lymfom, i když ten byl možná v pozadí.
Kdo vám řekl, že Zuzana není?
Doktoři mi zavolali, že se to blíží. V pátek šestnáctého září. Byl jsem zrovna s Jeníkem v parku, zavolal jsem au pair, slušně jsem se oblékl a jel za Zuzkou. Zemřela mi před očima. Doktoři mi řekli, že to bude trvat tak čtyři hodiny... Sedl jsem si k ní, sám, vzal jsem ji za ruku a ona pomalu odcházela. Za třicet pět minut zemřela. Bylo to jako ve filmu, přestalo jí bít srdce a na monitoru běžela ta rovná čára...
Celý rozhovor si přečtete v časopisu Instinkt, který vyšel 26. ledna.
Související články
Diskuse
Nejdiskutovanější názory
