24. 6.: Bděte, primátorové! Smějte se, předsedové!

Venku po létě ani stopy, na stránkách novin však je letní vláčnosti celkem dost, o mojí hlavě ani nemluvě - ve čtvrtek dopoledne předběhla čas až do chvíle po nedělním obědě. Sladká zpomalenosti, jistotou, že nic neuteče a utéct ani nemůže nesená, jsi docela příjemná, ale ne zrovna produktivní. Koho by taky zajímala nějaká produktivita...

K deníkům: známí protagonisté ve variantách známých situací. Prezident si předsevzal, že o lisabonské smlouvě rozhodne až jako poslední, Václav Havel chce zkusit něco nového, Jiří Paroubek jde na věc s rozmyslem. Budou volby, strany předkládají programové nápady. Palec Pavla Béma předběhl jeho hlavu.

Hospodářské noviny zaznamenávají na titulní straně skutečně smolný renonc. Pražský primátor poslal jejich redaktorovi Martinovi Maříkovi esemesku určenou pro šéfa magistrátního odboru Richarda Maříka. Týkala se věci docela citlivé - odvolání šéfa pražského dopravního podniku Martina Dvořáka. "'Prosím na zítra ráno připravit odvolání pana Dvořáka z funkce ředitele dopravního podniku. Předkládám já osobně. Důvody jsou neutěšené hospodaření DP.' (...) Z odvolání Martina Dvořáka ale nakonec sešlo. Bém ho sice zařadil na jednání rady města, ta ale bod přerušila. ‚Není třeba přistupovat k personálním změnám,‘ odpověděl opět přes SMS, tentokrát už oficiálně správnému adresátovi, Pavel Bém. Svůj předchozí lapsus komentovat nechtěl." Má primátor v mobilu taky Káju Maříka? Co by na tuhle šlamastyku řekl on. Deník připomíná, že jedním z důvodů, řekněme, nesouladu mezi primátorem a Dvořákem je - podle mého názoru - dost ujetý projekt tzv. Opencard. „Jeho silným kritikem se stal právě finanční ředitel společnosti Ivo Štika, jehož by Bém rád vyměnil. Mimochodem Opencard je v Praze třaskavé politické téma - magistrát za ně zaplatil stovky milionů, podle opozice téměř miliardu, aniž by se dostavil úspěch, jaký si od elektronických tramvajenek Bém sliboval."

Mladá fronta Dnes udělala rozhovor s mediálním magnátem (nebo jak to říct) Jaromírem Soukupem, který měl hrát klíčovou úlohu v rozkladu Strany zelených. Prezentuje se v něm jako muž pevných zásad, osamělý boxer. Na člověka mediálně zběhlého ale používá dosti žinantní formulace. „Nechtěl bych se dostat do role šedé eminence. Říkejte mi spíš Berlusconi." Italský premiér jako jednotka transparentnosti? No páni. V odpovědi na dotaz, jestli jeho kontakty v sociální demokracii hrály nějakou úlohu v pádu Topolánkovy vlády, zase odpovídá: „ČSSD mě zná a já vám garantuji a v podstatě přísahám, že na mě nevyvíjeli žádný nápor." Možná ještě lepší než „v podstatě přísahám", by sice bylo „víceméně přísahám" nebo „tak trochu přísahám", ale i tak - dost dobré.

Lidové noviny věnují hodně prostoru rozhodnutí Václava Havla režírovat film podle vlastní hry Odcházení. Martin Weiss jím je poněkud udiven: „Málokterého laika by napadlo, že si může stoupnout před kameru a hrát ve filmu. S režírováním by to už asi nebylo tak jednoznačné - zatímco každý na vlastní oči vidí, že herectví se neobejde bez jisté specifické vlohy a kvalifikace, jen odborník ví, že taková je i režie. Laik může podlehnout představě, že režie není řemeslo, že stačí, jen aby ho k tomu pustili. Je pozoruhodné, když se jako laik projeví profesionál. (...) Havlova záliba v rozehrávání dramatických situací se projevovala i v politice. Tam šlo ale právě o rozehrávání: všechny aktéry nemohl Havel nikdy ovládat. Teď si chce dopřát luxus, jaký nikdy neměl: svět, který si vytvořil v hlavě, ožije a dramatik ho přitom bude mít pod kontrolou." Důvěra Martina Weisse v to, že Havlova snaha povede k nějakému - po havlovsku řečeno - smysluplnému výsledku, není moc velká (jako memento v té souvislosti připomíná v Odcházení velmi silný learovský motiv). K tomu jenom dvě poznámky: Kvůli Havlovu angažmá v té věci se o filmu píše ve chvíli, kdy na tom projektu není odvedeno moc práce - dramatik pracoval s režisérem Brabcem na scénáři, spokojení s ním podle zpráv v médiích nebyli. Jisté je, že Havla to napadlo, jak to nakonec bude, je ještě pořád ve hvězdách. Měřítkem úspěšnosti snažení při výrobě filmu je skoro vždycky ten výsledek. Nakonec nemusí jít ale jenom o něj, v některých životních situacích může mít význam zkusit si něco, co jsem vždycky zkusit chtěl, třeba to nezvládnout, užít si přitom ale trochu toho vzrušení, snad i legrace.

Prazvláštní zpráva se dá najít v Blesku, týká se zbrojaře Pavla Musely, o němž se svého času vyprávělo hodně prazvláštních historek, mimo jiné se týkaly jeho - prý nadstandardně úzkých - vztahů se Stanislavem Grossem. Velmi vážně se zranil, když spadnul z posedu. Myslivec, který tam byl s ním, byl obviněn z pokusu o vraždu. Smlsni si, paranoio...

MFD píše o snaze sociálních demokratů nějak zvrátit preference i sestup předsedy Jiřího Paroubka na žebříčku popularity. „‚Doporučuji našemu předsedovi, aby ve volební kampani prezentoval naše návrhy více s úsměvem, aby nebyl zamračený. Určitě dokáže být i usměvavý člověk,‘ nabídl Jiřímu Paroubkovi recept na vylepšení osobní popularity první místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka, zároveň nejpopulárnější politik v Česku. ‚To, že bych měl přidat více úsměvu, považuji za spíše technickou věc,‘ opáčil Sobotkovi Paroubek." No, jestli pan předseda mluví o „přidání úsměvu" jako o obdobě promazání hřídele, tak ať se snad radši nesměje. Nemuselo by to dopadnout...

Stejný deník v ekonomické příloze sděluje, že nejobvyklejší odměnou za vysvědčení jsou v Česku peníze. Jsem rozhodnutý udělat hodně pro to, aby se tohle vydání nedostalo potomkům do ruky.