Dvanáct obětí srážky vlaků u Pardubic

"Některé vozy roztříštěny na padrť a z hromady trosek rychlíkových vozů ozývalo se děsivé volání zraněných a chrapot nešťastníků ku smrti pracujících," tak začínalo líčení tragické srážky vlaků z 25. prosince 1909 u Pardubic v deníku Právo lidu. Přímo na Štědrý den se pak utopili dva plavci v Davli, zatímco v sousedních Štěchovicích tamní hajný omylem zastřelil člověka.     

Úraz při pití piva (21. prosince 1909)

Až absurdní náhody, které končily vážnými úrazy, přinesly už předvánoční dny. Třeba ve výčepu piva na Komenského náměstí na pražském Žižkově se odehrála následující událost. "Řezník Zelenka z Karlína byl ve výčepu zasažen tak prudkým kašlem, že spadl ze židle a přitom zlomil si pravou nohu. Byl ambulančním vozem žižkovského záchranného sboru dopraven do vinohradské nemocnice." V úterý 21. prosince 1909 se odehrály i další nešťastné události, například jen v Praze se při sáňkování zranilo na třicet dětí a dospělých, přičemž v Aši se při sáňkování vážně poranil továrník Baumgartl.

Tramvaje jen do sedmi (22. prosince)

Následující zpráva by mohla být inspirací pro věčně nespokojené řidiče pražského dopravního podniku. Před sto lety  se totiž elektrické dráhy pražské s cestujícími příliš nemazlily, o čemž svědčí dva dny před Vánocemi vydaný rozpis jízd na Štědrý den. Pražané se dozvěděli, že poslední soupravy na všech tratích vyjedou na Štědrý večer už v 19.20 hodin a řidiči tramvají nastoupí znova do práce až na Boží hod v 7.30 ráno. O takovém vánočním klidu si dnešní odborářští bosové pražské MHD mohou nechat jen zdát.

Průkopník letectví (24. prosince 1909)

Francouz Gaubert předvedl na Štědrý den odpoledne v Praze-Chuchli jeden z prvních letounů na světě - Wrightův dvojplošník. Zkušební let byl neoficiální a bez přítomnosti diváků, slavnostní start byl ohlášen až na druhý svátek vánoční (nakonec byl odložen na leden). Praha ovšem přítomnost letadla v Chuchli velmi prožívala a i popisovaný zkušební let byl bedlivě sledován novináři. "Právě telefonují z Chuchle, že Gaubert podnikl skvělý zkušební let, po krátkém rozjezdu se ihned vznesl, opsal několik kruhů a ostrých křivek a provedl jiné manévry, načež přistál. Pro časnou redakční uzávěrku se musíme omeziti na tuto stručnou zprávu," uvedlo štědrovečerní vydání Práva lidu.

Štědrý den přinesl i několik tragédií. V Davli se utopili dva muži, kteří vyjeli na Vltavu v lodičkách. "U levého břehu vltavského otáčeli plavci František Dolejš a Matěj Mlejnský loď. Ta se zvrátila a plavci spadli do vody a utonuli. Utonulý Dolejš je otcem osmi dětí, Mlejnský se nedávno vrátil z vojny." Štědrovečerní tragédie postihla i sousední Štěchovice. V Tamním revíru zastřelil hajný Hřebík dvacetiletého Josefa Novotného. „Hajný zavadil spouští ručnice o větvičku keře."

Děsivý Boží hod u Pardubic (25. prosince 1909)

"Katastrofální srážka vlaků na trati státní dráhy Praha - Brno - Vídeň ve stanici Uhersko," tak zněl hlavní titulek pražského deníku Právo lidu v pondělí 27. prosince 1909. Líčení nehody pak noviny věnovaly tři celé strany. K citovanému titulku byly připojeny následující výmluvné podtitulky: "Srážka rychlovlaku s vlakem nákladním - Dvanáct osob usmrceno - Úředník a výhybkář zmizeli - Úředník zatčen - Strojvůdce rychlíku zachráněn."

Sled událostí na Boží hod vánoční v malé staničce Uhersko na trati z Pardubic do Chocně byl následující. Pravidelný rychlík do Vídně vyjel z Prahy ráno v 7 hodin a 20 minut. Dvě hodiny poté projížděl expres v plné rychlosti malou staničkou Uhersko mezi Pardubicemi a Chocní. Návěstidlo před stanicí bylo v poloze „trať volná", avšak ve stanicí stál na stejné koleji nákladní vlak mířící do Prahy. "Katastrofální srážka byla neodvratná. Rychlostí blesku blížilo se ohromné neštěstí, nesouc na svých hrozných perutích zkázu a smrt. Jediný okamžik a nastal příšerný sraz supajícího netvora, který plnou parou letěl vstříc děsnému neštěstí. Bylo právě 9 hodin a 31 minut," líčili novináři barvitým popisem.

Šajba byla na frei

Následky srážky byly úděsné. "Některé vozy roztříštěny na padrť a z hromady trosek rychlíkových vozů ozývalo se děsivé volání zraněných a chrapot nešťastníků ku smrti pracujících." Po ukončení vyprošťovacích  prací bylo napočítáno dvanáct obětí, mezi kterými byla třeba teprve čtrnáctiletá Emile Kantorová ze Smržovky. Většina cestujících v rychlíku z Prahy do Vídně patřila k zámožným lidem. Do Vídně za starými přáteli mířil i pan Kolář s manželkou, kterého novináři vyzpovídali záhy po neštěstí. „Pojednou povstal strašlivý náraz a hrozný praskot. Byl jsem vyhozen z vozu na louku. Povstal jsem a hledal v troskách ženu, ta byla na druhé straně trati nalezena jako zohavená mrtvola," vyprávěl otřesený Kolář.

Strojvůdce expresu do Vídně jako zázrakem přežil, když ho náraz rovněž vyhodil z lokomotivy na louku. "Měl jsem šajbu na frei, proto jsem jel bez starosti skrz," zapřísahal se jen lehce zraněný strojvůdce, že návěst ukazovalo volnou trať. Osudnou chybu učinila obsluha staničky, úředník a výhybkář se proto prvních několik hodin po nehodě schovávali před zákonem, nakonec oba skončili ve vazbě. Deník Právo lidu však z neštěstí obvinil především zastaralé státní dráhy, které šetří na personálu a ten unaven dlouhými šichtami podává chybné výkony. "Železnice nebyly nadarmo a bez oprávnění nazvány tepnou lidské společnosti. A jsou-li katastrofy podobné případu, o němž jednáme, nebezpečnými poruchami oběhu krve v ní, je na celé společnosti, aby volala po schopném lékaři. A není-li ve správě státních drah takových lidí, jsou-li tam jen neschopní byrokrati, musí ustoupiti a učiniti místo mužům, jakých železniční doprava potřebuje."                  

Foto: archiv autora