Kapitalistická mordovna a Nový rok na blátě

Třetí lednový den a tři smrtelné otravy kyselinou sírovou. To byla bilance tragédie, která se odehrála 3. ledna 1910 v "hrušovské mordovně", jak ostravský týdeník Duch času tituloval tamní První rakouskou továrnu na sodu.   

Šestnáct hodin práce

V hrušovské továrně na sodu byl ještě před sto lety tvrdě uplatňován "dřevní kapitalismus". Podle tehdejšího ostravského týdeníku sociálních demokratů Duch času "neminula chvíle, by se v uvedené továrně nestal nějaký pracovní úraz aneb že by plynovými výpary nebyl dělník zadušen. V žádné ze čtyř sodových továren v Rakousku nestane se tolik úrazů jako zde".

Příčin vysokého počtu "obětí práce" bylo více. Tovární haly měly jen bídné osvětlení a při nočních šichtách nebylo na práci téměř vidět. Dozorce dělníků čili mistry údajně dělali nevzdělaní a sadisticky založení jedinci. Pracovní doba v chemicky zamořeném prostředí trvala nejméně dvanáct hodin denně. "Šichty se mění o 12. hod., v noci a v poledne a tu se stává, že při nedostatku pracovních sil, každý v tom smradu pracovat nechce, dělník pracuje ještě dalších šest hodin přes 12 hodin už odpracovaných," popisoval Duch času režim v továrně. Nebylo divu, že pozornost dělníků na sklonku "dvanáctky" či dokonce "šestnáctky" byla prachmizerná.

Věž smrti

V pondělí 3. ledna 1910 právě končila "dvanáctka" dělníkům Musialovi, Zygnatovi a Michalíkovi, kteří dělali na takzvané "sirkovně" čili v místech, kde se v dřevěné věži vyráběla soda rozkladem soli s pomocí kyseliny sírové (Leblancova metoda). Všichni tři dělníci dostali na závěr směny úkol  šestimetrovou věž vyčistit. "Ve věži krystalizuje se soda takovým způsobem, že vniká spodem potrubím plynná kyselina sírová. Při práci té bylo opomenuto uzavření ventilu u dotyčného potrubí," popisovaly noviny počátek tragédie. Jakmile dělníci vstoupili do věže, jedovaté plyny je na místě usmrtily.

Kdo nese vinu?

"Zavražděni sodovou továrnou v Hrušově." Tak zněl první z článků v týdeníku Duch času, který líčil smrtelné neštěstí tří dělníků z hrušovské továrny. Jak se později ukázalo, tentýž den se ve fabrice stalo více "smrťáků", zemřela i dělnice Kašpárková, kterou na tovární vlečce přimáčkly vozíky. "Kdo nese vinu?" ptali se levicoví novináři. "Představitelé kapitalistické buržoasie," sami si hned odpověděli. V tomto případě vídeňská šlechtická rodina Müllerů, která První rakouskou továrnu na sodu vlastnila. "Protože se jedná o rytíře z Müllerů, nic se proti nim nepodnikne. Toho si musí být dělnictvo vědomo a budovat ochrannou zeď v odborové organizaci," vyzýval týdeník hrušovské dělnictvo.

Paříž pod vodou

Nový rok v roce 1910 měl zcela jarní charakter. "Sníh dávno sešel, všude je plno bláta, prší, voda v řekách stoupá a nad Prahou dokonce bil hrom," popisovali novináři novoroční počasí. Počasí bylo teplé a vlhké jako v březnu. Vydatně pak pršelo po celý leden a Evropa hlásila četné záplavy. Například Paříž zažila na konci měsíce až tisíciletou vodu a obyvatelé francouzské metropole se po městě přesunovali v loďkách. Seina v centru dosáhla hladiny šesti metrů a na dobových snímcích stojí ve vodě i slavná Eiffelova věž.      

Stávka v Británii

Třetí lednový den vypukla v Británii velká hornická stávka za osmihodinovou pracovní dobu a český tisk událost bedlivě sledoval: "V Northumberlandu zahájilo 10 tisíc horníků pro neshody s majiteli stávku. V Durhamu zahájilo stávku rovněž 10 tisíc havířů."         

Hnusná Ostrava

"Věci od počátku až do konce tak hnusné, mohou se státi jen v Ostravě," tvrdil autor reportáže v ostravském týdeníku Duch času z 12. ledna 1910. Nad čím se rozhorlil? Nad surovým jednáním policie, která zatkla dělníka Pikunského. Ten bydlel v nájmu v domě jistého Löwenbeina, jenž pojal podezření, že Pikunski v bytě skrývá tři ukradené dřevěné latě. "Ostravští policajti už si umí v takových případech pomoci. Jeden drapnul Pikunského z předu, jeden ze zadu, z předu jeden bije přes hubu, druhý v zadu kope. Nešťastné oběti crčela krev po obličeji i z nohy."

Foto: archiv autora