Nový seriál Život je ples, jehož první díl včera večer odvysílala ČT1, ukazuje domov pro seniory jako v podstatě příjemné místo k životu. Nakolik se ale tahle premisa v naší české realitě blíží pravdě? A přestože obsah scénáře naprosto správně míří k tématu stáří, dnes tak často diskriminovanému oproti ne vždy kvalitnějšímu mladí, občas by ona osvěta mohla ubrat na okatosti.
Dá se říct, že nový šestnáctidílný seriál režiséra Petra Slavíka natočený podle scénáře Ireny Obermannové svým tématem naplňuje poslání veřejnoprávní televize. Prostřednictvím příběhů z komunity seniorů, ale okrajově i středněvěkých či teenagerů poukazuje na aktuální problém ve společnosti, která místy až nezdravě pěstuje kult mladých, krásných a úspěšných. Tvůrci serálu se ale občas neubránili klišé nebo vtipům za každou cenu.
Děj se odehrává v domově důchodců stylově umístěném v zámečku uprostřed krásné zahrady, který obývají více méně elegantní starší dámy a čiperní dědové. Že většina takových zařízení u nás zdaleka nemá tak glamour podobu a že existuje i daleko smutnější varianta stáří prožitého v domově, seriál z celkem pochopitelných důvodů pomíjí.
V každém věku jsme si kvit
V prvním dílu nazvaném Hlas shůry přichází do domova nová obyvatelka Rozálie Malá (Daniela Kolářová), která je přesvědčena, že tu zůstane jen na čas. Záhy jí ale dochází, že její zeť k ní nechová tak ryzí city, jak si původně myslela. Zároveň se tu odvíjí i příběh herečky Táni Fialové (Lenka Vlasáková), kterou vyhodí z divadla, a tak se rozhodne pracovat v domově jako pečovatelka, i když logičtější by možná bylo, kdyby si sháněla práci ve svém oboru. Ředitelkou domova je staropanensky zapšklá a konzervativní Tůmová (Vilma Cibulková), jež vytrvale vzdoruje jakýmkoli pokusům o změnu, které iniciuje zejména mladý manažer Lukáš Řípa (Petr Lněnička). O jeho rodině, otci faráři (Igor Bareš) a rebelující sestře, se diváci dozvědí víc hlavně v druhém díle s názvem Trampova petice. Tam je dopřán větší prostor i frivolnímu důchodci Trampovi v podání Jiřího Krampola, jehož herecký projev si s charakterem téhle postavy vzájemně spíš ubližuje.
Proč tak doslovně?
Některé scény poukazují na takzvané strasti stáří až příliš polopaticky. Například když pečovatelka v úvodu provází nově příchozí Rozárku po budově a vysvětluje jí problém vozíčkářů. Podobně klopotně působí scéna při kursu práce s počítačem, kde se senioři učí zacházet s "vynálezy techniky" (a pro pobavení publika dojde na infantilní vtip, kdy se jedna z dam panicky bojí sáhnout na počítačovou myš v domnění, že je to myš skutečná). Naopak přirozeněji působí například scény, v nichž se Rozárka smiřuje s realitou v domově nebo dialogy mezi herečkou Táňou a jejím synem Kryštofem.
Za pozornost stojí povedená a nadhled šířící píseň Kdykoliv kdekoliv z dílny Michala Pavlíčka, kterou otextoval a nazpíval Jiří Suchý. Dobře k duchu seriálu sedí i titulky, jejichž grafika připomíná listování zašlými stránkami staré knihy. Ovšem seriózní tón hlasu rekapitulující děj předchozích dílů spolehlivě připomene některé seriály socialistické éry. O první díl seriálu, který na pondělní obrazovce vystřídal reprízované, ale stále dobře sledované Četnické humoresky, byl poměrně velký zájem - přilákal k obrazovkám ČT1 více než 1,5 milionu diváků starších 15 let. Ve sledovanosti tak předčil americkou komedii Policejní akademie z roku 1984, kterou na Nově vidělo 896 tisíc lidí, tedy 20,7 procenta diváků.
