Kdy měla gastronomie a kultura jídla vůbec svoje zlaté časy? Populární britský kritik restaurací Giles Coren je přesvědčen, že se odehrávají právě teď. Seznamte se s televizním pořadem, který podle vlastních slov s oblibou sleduje i Nicolas Cage.
Giles Coren si téměř nikdy nebere servítky. Někteří v tom vidí povýšeneckou nadutost synka z dobré rodiny, jiní si toho cení jako projevu upřímnosti, v každém případě ovšem hubatý redaktor zapadá do tradice břitké anglické kritiky líp, než by si možná ostrované rádi připustili. Coren už roky píše kousavé recenze restaurací pro Timesy a každou z nich vybaví kombinací dovedné práce s jazykem a znalosti leckdy velmi přízemních reálií zacházení s potravinami - a obyčejného života vůbec.
Přestože si libuje v nevybíravém humoru, bere svou práci vážně. Dokonce až tak, že se z něj stala kultovní postava i mezi lidmi, kteří jeho sloupky pravidelně nečtou - to když loni napsal velmi naštvaný dopis editorům Timesů, kteří si dovolili vypustit z poslední věty jeho článku určitý člen. Korespondence mezi dotčeným Corenem a editory byla následně publikována a kdekdo teď kritikův písemný výlev přirovnává k proslulé chvíli, kdy herci Christianu Baleovi ruply nervy při natáčení Terminátora.
Oproti filmovým hvězdám má ovšem Giles podstatnou výhodu: Jeho výrobním prostředkem i zbožím jsou jeho vlastní myšlenky zformované do slov. Schopnost trefně komentovat a shrnout vše ve vtipnou zkratku tak může využít k obhajobě svého díla, anebo tomu, aby svou slávu šířil expanzí do jiného média, například televize. Což taky učinil.
Nechutnosti napříč časem
První pravidelné vystupování na obrazovce si odbyl už dávno ve vůbec prvním televizním pořadu Gordona Ramsayho The F Word (Slovo na F - eufemismus pro "fuck" a zároveň narážka na slovo "food" neboli jídlo). Jako pravá ruka sprostého šéfkuchaře obstarával reportáže často o těch nejbizarnějších oblastech gastronomie, například o pravém původu pouličního kebabu nebo o konzumaci potravin vyhrabaných z odpadků.
Protože jeho prudká povaha je samozřejmě do značné míry pečlivě tvarovanou mediální pózou, vedle drsňáckého Gordona se projevoval spíš klidně a budil dojem agilního reportéra s podivnými zájmy. Od té doby se objevil na obrazovce ještě několikrát, například jako moderátor pořadu Animal Farm (Farma zvířat), v němž Coren, duší aktivista, předváděl obecenstvu, co dokáže genetické inženýrství na potravinách i zvířatech.
K nejnovějšímu televiznímu počinu Gilese Corena inspiroval známý filmový dokument Super Size Me z roku 2004, v němž se Američan Morgan Spurlock celý měsíc nacpává jídlem z fast foodu, aby zjistil, jaké následky to nechá na jeho zdraví. Úvaha byla prostá: naše doba přece není první, která přeje nezdravému jídlu. Žádné historické období neoplývalo obzvlášť doporučeníhodným způsobem stravování; přejídání se střídalo s podvýživou, chudině chyběly proteiny a šlechtě zase vitaminy... Teprve ve 20. století jsme pomalu začali přicházet na to, co a v jakém množství náš organismus opravdu potřebuje.
Giles tedy oslovil komičku Sue Perkinsovou a společně se pod odborným dozorem lékařů pustili do gastronomického cestování časem v programu Supersizers Eat.... Teď už svůj záměr trochu zlehčují. "Upřímně, chtěli jsme se hlavně oblékat do legračních kostýmů, a jediná záminka, která nás napadla, bylo ochutnávání hnusného jídla," vysvětluje s nadsázkou Giles.
Letos v červenci nicméně skončila na BBC 2 už druhá řada Supersizers, jejichž každý díl se věnuje vybrané historické epoše a její typické kuchyni. Giles a Sue sice nevydrží na této výstřední dietě celý měsíc - to by byl často příliš velký hazard se zdravím - jeden chod od každé z nejvypečenějších dobrot ovšem bohatě stačí, aby se jim i mražená pizza zdála jako velmi přijatelná večeře.
Historicky nepřesné, ukrutně zábavné
Letošní řada Supersizers začala v minulosti relativně nedávné, v 80. letech minulého století. Jídlo se až na několik výjimek od současného pochopitelně příliš nelišilo, nesmíme ovšem zapomínat, že osmdesátky byly také érou klubů a nejroztodivnějších koktejlů. Giles a Sue v kostýmech dobových novoromantických hvězd si tak na vlastní chuťové pohárky vyzkoušeli například to, jak výjimečně nechutná kombinace vznikne, pokud v ústech smícháte Baileys a citrónovou šťávu. Dávivou vzpomínku pak jen stěží vytěsňovali pomocí Nouvelle cuisine, která přišla do módy společně s novou vlnou v hudbě.
Následoval výlet do středověku, který musel zahrnout ekvivalent čtyř století kulinárního vývoje, a oba protagonisty tedy zanechal notně vysílené. Kdo by se taky cítil ve své kůži poté, co ochutná pečínku ze vzácného zvířete tvořeného předkem krocana a zadní částí selátka? Příští díl založený na úspornosti a pozdější amerikanizaci britských chutí v 50. letech byl proti tomu spíš odpočinkem.
V kulisách doby francouzské revoluce se pak Giles a Sue stali svědky zrodu restauračního průmyslu - to když se dvorní kuchaři uprchlé šlechty ocitli bez práce a museli si sami vymyslet zařízení, v nichž za levnější peníz krmili měšťanstvo. Kulinární dobrodružství pak pokračovalo přes dvacátá léta a vyvrcholilo obžerstvím v duchu antického Říma, které zahrnovalo mimo jiné omáčku z tlejících rybích vnitřností.
Ne všem divákům ale připadají Supersizers jako kvalitní zábava. "Kostýmy nekorespondovaly s žádnou fází středověku a způsoby tehdejších lidí se zesměšňovaly, aniž by někdo vysvětlil jejich podstatu," stěžuje si například jeden z těch bedlivějších na obsah "středověkého" dílu. Další bere hodnocení pořadu ještě víc zkrátka: "Je to škoda, prakticky 90 procent všeho, co se v této epizodě řeklo, byly naprosté voloviny. Samé mýty, klišé a nesmysly."
Supersizers se ovšem příliš netají tím, že spadají spíš do kategorie zábavy než dokumentu, a legenda je, jak známo, vždycky výživnější než pravda. I proto si Sue Perkinsová ve většině svých převtělení ponechává vlastní šprťácké brýle a Giles Coren neodkládá svoji jízlivou personu, ani když ho navléknou do tógy.
Foto: wikipedia.org
