Tištěný detektiv
Private Eye: časopis, který se nebojí politiků ani královny

Není mu nic svaté a strefuje se do politiků všech politických zaměření, stejně jako do médií a do kolegů novinářů. Britský satirický časopis Private Eye právě v těchto dnech slaví padesátiny. Stále však patří k nejprodávanějším titulům v zemi a stal se součástí britského establishmentu.

V éře nablýskaných magazínů s dokonalou grafikou působí časopis Private Eye (hovorově soukromý detektiv) se staromódním designem a tištěný na novinovém papíře obyčejně a nenápadně. Přesto má nezanedbatelný vliv a takové množství čtenářů, které mu může konkurence jen závidět. Satirický čtrnáctideník Private Eye založili v říjnu 1961 čtyři spolužáci ze soukromé střední školy. První číslo vyšlo víceméně na koleně, mělo šest listů a prodalo se ho na 300 výtisků. Nyní se ho prodává kolem 200 tisíc výtisků, tedy víc než kteréhokoli britského časopisu zaměřeného na aktuální události.

Mezitím ale prožil pět desítek let naplněných čtenářskými úspěchy, ale i desítkami žalob. Časopis si vyvinul svou typickou směs kreslených vtipů, drbů, pravidelných satirických rubrik, ale také odhalování skandálů a korupce. Private Eye se zaměřuje i na seriózní investigativní novinářství, byť podávané v lehkém tónu. "Cílem je zhruba to, co vždy - zpochybňovat oficiální verzi událostí... Začínáme u premiéra a pak jdeme níž," řekl šéfredaktor časopisu Ian Hislop na zahájení výstavy v muzeu Victoria and Albert věnované časopisu a nazvané sebevědomě Private Eye: prvních 50 let.

Desítky žalob

Takové zaměření se nemohlo obejít bez problémů a kvůli neuctivému tónu býval časopis v 70. letech zakazován ve stáncích. Byl také terčem desítek žalob a hodně mocných se ho snažilo zlikvidovat. Nejznámější byly soudní bitvy, které s časopisem sváděl milionář James Goldsmith nebo tiskový magnát Robert Maxwell.

Ale v časopise jde především o humor a satiru. Stěny výstavy jsou pokryty kreslenými vtipy nejznámějších britských autorů, pro které je Private Eye nyní hlavním útočištěm po zániku konkurenčního časopisu Punch v roce 2002. Výstavě vévodí stěna složená z výběru titulních stran časopisu, které se staly nejen jakousi alternativní kronikou moderní britské historie, ale svou formou vstoupily do povědomí britských čtenářů. Obvykle používají aktuální snímek a doplní ho vlastními výroky, které vloží do úst protagonistům na snímcích.

Thatcherová, Clinton, Bush

Nejčastějším námětem byla někdejší premiérka Margaret Thatcherová, která se objevila na 95 titulních stránkách Private Eye. Pozornosti Private Eye neunikl ale prakticky žádný významný politik, včetně amerických prezidentů. Uprostřed aféry kolem Moniky Lewinské věnoval časopis titulní stranu a vulgární vtip Billu Clintonovi. Těsně před začátkem irácké války otiskl pod titulkem Odpočítávání k válce snímek George Bushe, který podle Private Eye bojuje s číslicemi a říká: "10, 9, 8, 5, 7, 2, ehm...".

Oblíbeným námětem titulních stránek je i královská rodina. Královna se na ně dostala v 63 případech. Na obálce z doby vrcholících sporů mezi jejím synem, princem Charlesem a princeznou Dianou časopis otiskl snímek královny u kulometu na inspekci u vojenského útvaru doprovázeným výrokem "Myslím, že rozvod nebude potřeba". Na fotografii z lepších časů Charlesova a Dianina manželství oba drží plyšového kocoura Garfielda a Diana svému manželovi říká: "Miláčku, má oči po tobě."