Už více než týden zuří diskuse o kroku České národní banky (ČNB), která zaplavila trh desítkami miliard korun, srazila tím měnu na 27 korun za euro a darovala nám k Vánocům zdražování. Ta diskuse je zajímavější než samotný akt měnové intervence. O co v ní jde.
Předně je třeba zdůraznit, že toho 7. listopadu 2013 padla fikce o předchozí jen trochu větší cyklické krizi ekonomiky, která dnes - navzdory mezikvartálnímu propadu - přece jen vykazuje "křehké známky oživení" a přejde příští rok v konjunkturu. Ne, řekli bankéři. A zaveleli k zalehnutí do zákopů ve válce proti hrozící deflaci a deflační spirále, proti volnému pádu cen, mezd, poptávky, zaměstnanosti, zkrátka proti nové hospodářské recesi. Viceguvernér Vladimír Tomšík neváhal přirovnat hrozbu k deflační japonské dekádě devadesátých let, ba k Velké hospodářské krizi let třicátých.
Pád zažrané fikce provází nejistota, která se týká i způsobu obranného boje. ČNB chce zdražováním nejprve zvednout z lenošek český koupěchtivý lid, jenž dosud čekal na ještě větší láci (a Čechové již opravdu vyčistili sklady od notebooků, smartfonů, tabletů). Banka jim sice utáhne opasky zdražením všeho, od benzinu přes zahraniční dovolené až po rohlíky, ale podporou konkurenceschopnosti českých firem, které hlavně exportují, zajistí prý lidem práci a tím opět kupní sílu, a to i pro české výrobky na domácím trhu.
Panímanda na hrnci sedí lépe než tenhle scénář. Pravda, silná koruna působí skoro jako Kalouskovy škrty. Ale podvázání koupěschopné poptávky inflací bude působit právě tak. Je to volba mezi cholerou a morem. Většina Čechů se neválí v penězích; naše kupní síla klesá již dva roky. Domácí poptávka tvoří v národních účtech celou třetinu růstu HDP. A normální student si jen stěží místo importovaného notebooku koupí domácí motorovou pilu. Navíc všechny ty slavné exportní firmy, které jsou "tahouny růstu", za každou miliardu hodnoty svých vývozů musí za 980 milionů korun dovézt vše, co k produkci vyváženého zboží potřebují. Vypadá to, že má ČNB smysl pro humor. Ale ona jen přesně neví, kudy kam.
Nikdo nic neví
Míře nejistoty, kterou neodstraní ani přísahy, že euro za 27 korun bude tu na věčné časy (a nikdy jinak?), odpovídá rozpolcenost všech zúčastněných, namočených i přihlížejících. Sama bankovní rada ČNB měnovou intervenci odhlasovala - proniká z kuloárů - jen těsně (4:3). Mezi podnikateli si stěžuje i část exportérů s dopředu nasmlouvaným kurzem. Těžká schizofrenie postihla i neoliberální ekonomy Klausova střihu (a hayekovské inspirace). Ti neskrývají, že by jim lahodila deflační spirála (pěkně by "vyčistila trh", smetla z něj "nanicfirmy" a zlevnila pracovní sílu vyhnáním té "přebytečné" na dlažbu). Ale někteří z nich se jedním dechem zastávají regulačních, "protikalouskovských" a pragmatických opatření ČNB proti kritice "levičáků", pro něž jsou prý asi makroekonomické souvislosti španělskou vesnicí.
Něco na tom je. Odboráři z ČMKOS potřebovali čtyři dny, než vydali schizofrenní dokument. Říkají v něm, že opatření ČNB je "velmi problematické", neboť postihuje nízkopříjmové domácnosti v době předvánočních nákupů. Zároveň ale "podle ČMKOS" (sic!) jde (ČNB) "o posílení zatím jen doutnajících ohnisek ekonomického oživení". Odboráři si tedy nejsou jisti, zda to zaměstnancům přinese "více užitku než škod". Nevědí to.
Nikdo nic neví. Neboť nejen politika je netransparentní, ale i celý ten s fikcemi žonglující, nejistý a rozpolcený systém.
