Očima Martina Hekrdly
Duše mafiánského kapitalismu

Češi měli pověst notorických kacířů celá staletí, od Jana Husa přes Tomáše Masaryka ("Pryč od Říma!") až po Alexandra Dubčeka (heretický "socialismus s lidskou tváří" v dobách socialismu s vlčími zuby). Od kacířů přešli jsme plynule k tunelářům, což se může jevit jako rozpor. Jenže kdoví, zda slavné společné kádě revolučního Tábora nepředjímaly Klausovu kupónovou privatizaci; jedno použili jako základní kapitál ke vzestupu mezi společenskou špičku hejtmané zákona božího, druhé zase loutkoherci neviditelné ruky trhu - vlastně také boží, protože z kosmického řádu bytí a lidské přirozenosti vzešlé.

"Pohádka pro děti, loutkové divadlo, tahají za nitky, nevyjdou na světlo," zpívával Jaroslav Hutka o Havlíčkovi Borovském. V historickém převleku pěl však o krocích starého režimu proti Václavu Havlovi. Disidentovi, jemuž paradoxně vděčíme za termín "mafiánský kapitalismus" (1998) pro režim nový. Režim, kterému ve dvou různých státech Havel třikrát prezidentoval a jehož hořké plody v těchto dnech zplna hrdla polykáme. Režim, jehož premiér je nyní v lepším případě jen v demisi, v případě horším vydaný trestnímu stíhání a obviněný, ačkoli se prý choval - všichni to píšou - normálně a navíc ještě vládl dobře. Jen prý škoda té jeho trapné love story...

Buď jak buď, asi jsme dospěli k další historické zvláštnosti, k dalšímu českému specifiku: premiéři tu "kapou jako mouchy" dřív, než přikvačí řádné volby a teprve má být "po ptákách". Petr Nečas je už pátý takový premiér. Prvním byl Václav Klaus, na nějž spáchali "sarajevský atentát" zrádci spřežení dokonce i s mrtvými sponzory (1997). Druhým a třetím byli Vladimír Špidla (2004) a Stanislav Gross (2005), kteří šli od válu pro hlubokou neoblíbenost, respektive neuvěřitelnou, ale opravdu neuvěřitelnou "křišťálovou čistotu". A nakonec to před koncem volebního období schytali Mirek Topolánek (2009)a Petr Nečas (2013), milovníci žen, jimž se před pádem rozpadly rodiny. Úhrnem jde o pět premiérů za zhruba patnáct let, což je v průměru každé tři roky jeden nestadnardně padlý premiér.

Nedá se nic dělat, tenhle typ křehkosti a nestability se vyskytuje nejčastěji právě v "mafiánském kapitalismu". Není žádná náhoda, že nejméně stabilní vlády měla poválečná Itálie až do roku 1992 (a zčásti i déle), kdy milánští soudci odstartovali Mani pulite, akci Čisté ruce. Právě mafiánský kapitalismus vládne ze zákulisí, a proto nelituje loutek na jevišti. Ale jen v tom případě, stojí-li za pohybem na "politické scéně" on sám, jeho kmotři a klienti. Ti běžně zacházejí se státem, jako by jim patřil, a proto je práce policistů, prokurátorů a soudců líčena - bylo tomu tak i v Itálii - jako nájezdy nomádských pohanů, vnějších nepřátel a okupantů, likvidátorů "domorodých" politických zvyklostí.

Poměry se často opírají o zvyky a obyčeje širokých vrstev, o životní styl a myšlení "prostého" obyvatelstva. Podle obsáhlého europrůzkumu, který zveřejnil středeční Le Monde, patří Češi k těm evropským výjimkám, které si myslí, že za chudobu - a vůbec za nízkou sociální pozici - nemůže systém, ale lenost i jiné špatné rysy či vlohy postižených jedinců.

Máme v sobě obdiv k těm, kteří byli tak osobně zdatní, že dokázali jít nahoru jakkoli, přisvojit si cokoli a umlčet kohokoli. Obdivujeme je v skrytu duše stále. Anebo už ne?