Jeden svět stačí

V Praze, pupku českého minisvěta, končí festival Jeden svět. Je to dobře; ještě pár dní a divák by se zbláznil. Filmů spousta, bylo by dobré vidět většinu, ale nestíháte. Není to běžné kino, je to často otřesná podívaná, při níž se vám tají dech a srdce svírá úzkost a lítost.

Filmy o Íránu, třeba Zemřít ukamenováním. Tenhle pekelný, barbarský způsob zabití se v zemi, kde vládnou muslimové, stále vykonává. Vidíte zdrcující záběry pořízené zřejmě mobilem někoho z vykonavatelů: žena zahrabaná hluboko do země, muž o něco méně, aby byl i při exekuci "výš", oba zavinutí v bílém plátnu. Kruh lidí (jsou to lidé?), kteří ty dva kamenují, neboť se dopustili cizoložství. Jako byste couvli dva tisíce let dozadu. Je zázrak, že se v Íránu najdou ženy, které téhle hrůze vzdorují.

ČTĚTE TAKÉ: Jeden svět představí problémy zahraničních médií
                        Festival Jeden svět láká: Promítej i ty!

Filmy o Rusku, třeba Smečka bílých vlků. V zemi Putinově žije nejvíc neonacistů na světě. Sledujete autentické záběry, na nichž náckové v Moskvě a Petrohradu mlátí, kopou, ubíjejí k smrti přistěhovalce. Vidíte rituály SS (Svaz Slovanů), oběšení imigranta, pogrom. Bílá hrůza v zemi, která tvrdí, že je demokratická.

Tak se dá pokračovat. Nejdřív si říkáte: Tady, v Česku, to máme skvělé. Ale pak vám dojde, že skvělé to tu není, máme své neonacisty, své mrtvé, které oni zabili, že sice nejsme musulmanskou zemí, ale svinstva a demagogie je tu taky dost, a že se mu člověk musí bránit, aby se nešířilo. Takže ne: Tady je to skvělé, ale: Nesmíme to dopustit. Nejhorší je, když rozhoduje lhostejná většina. Nebo vystrašená většina. Nebo zkrocená většina. Na tohle vědomí, že svoboda se musí znovu a znovu bránit a že máme bez remcání poskytovat pomoc těm, kteří ji daleko od nás brání, Jeden svět stačí.

Foto: ČTK