Pátečník Jaromíra Slomka
Seifert v žentouru dennodennosti

S šestnáctisvazkovým Dílem Jaroslava Seiferta, od roku 2001 vydávanými sebranými spisy (poezie, publicistika, próza, bohužel nikoli korespondence, byť byla v této ne právě koncepční edici - slibující tu patnáct, tu sedmnáct titulů - dlouho ohlašována), už to jednu chvíli vypadalo zle, rozumí se finančně, teď to však "za velkolepé podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, města Kralupy nad Vltavou, Nadace Český literární fond a Nadace Charty 77" vypadá zase dobře. Nakladatelství Filip Tomáš - AKROPOLIS právě vydalo svazek č. 4, v celkovém pořadí třináctý. Cíl už je na dohled.

Seifert byl milovaným básníkem minulého století, stal se klasikem ještě dříve, než zestárl, a zatím zůstává mezi autory, kteří jsou čteni i bez školního přinucení. Je stále dost dobrých důvodů, proč se k jeho lyrice i vzpomínkám Všecky krásy světa vracet. Nová kniha Díla J. S. však přináší jakousi velmi nepovinnou četbu, verše příležitostné, rýmované glosy dobových událostí (jsme ve 30. letech minulého století) politických, uměleckých, sportovních, společenských… Ten, pro koho by rozsáhlý svazek (552 stran) snad představoval první setkání se Seifertem, by se asi zdráhal uvěřit, že tvůrcem je laureát Nobelovy ceny za písemnictví.

Nakladatel, jenž se stal i editorem souboru, rozdělil obsah na čtyři části: Zpíváno do rotačky (Seifertova sbírka právě těchto časových veršů, poprvé vydaná roku 1936 a pak ještě čtyřikrát, dnes tedy pošesté), Básně do dalších vydání Zpíváno do rotačky nepojaté, Básně do sbírek nezařazené (1933-1938) a Překlady. Nejrozsáhlejší a nejobjevnější je třetí oddíl (s. 87-498), v něm čteme pohromadě to, co bychom museli pracně hledat v dobovém tisku - editor vše (doufejme!) záslužně posbíral za nás. Přidal i pečlivé komentáře a vybavil svazek jmenným rejstříkem se základními biografickými údaji. Do něj s užitkem nahlédneme především při setkání se jmény dnes již pozapomenutých novinářů (Bělina, Kahánek, Stoupal…).

I četba "nepovinná" však přináší užitečná poučení. Například odpověď na otázku, proč komunisté nenáviděli Seiferta od jeho odchodu z KSČ (1929), dávají verše Masarykův protikandidát z 24. května 1934. Snad žádný jiný český básník nezesměšnil "Klému" (jenž měl podle Halase "pod čepicí", Jiří Kolář k tomu soukromě dodával: "ale nasráno") takto břitce: "Byl včera přenáramný chvat/ před volbou hlavy státu,/ chyběl jen protikandidát/ ke kandidátu.// Však už ho máme! Zklamání/ je tu však nenadálé./ Kdo je to, kdo to zaclání/ ve Vladislavském sále!// Kdo na ryčný však kravál dá,/ měšťáckou poznav léčku,/ ten volí dneska Gottwalda,/ jenž přišel bez límečku.// Neb muž ten k tomu úřadu/ se hodí bezesporu,/ jak za ministra pokladu/ nejlepší kasař z Borů." Vybavily se ty verše v červnu 1948 Gottwaldovi? A Seifertovi?

Satirická kronika doby. Beneš, Beran, Domin, Hindenburg, Hitler, Kramář, Masaryk, Mussolini, Stalin, Španělsko… A taky Machar, jehož příklon ke Stříbrnému Seifert nechápal a pranýřoval. Též rýmovačkou J. S. M.: "Byly doby, kdy se s rozkoší/ čekalo, až péro namočí./ Všecko na světě zestará!/ Teď chodí o zlomeném křídle,/ namáčí leda v hnoji vidle;/ hle, to jsou konce pana Machara." Kupodivu ve svazku č. 3 (ten roku 2001 spisy otvíral a dnešní vydavatel a editor v jedné osobě byl tehdy jeho redaktorem) stojí verše téměř shodného znění (nazvány jsou II J. S. M., respektive - v obsahu - II. J. S. M.): "Byly doby, kdy se s rozkoší/ čekalo[,] až péro namočí./ Všecko na světě zastará!/ Teď chodí v zlomeném křídle,/ namáčí leda v hnoji vidle;/ hle, to jsou konce pana Machara." Proč to čteme podruhé? A kde je pravda? Zastará? Zestará? V křídle? O křídle? Editor teď mlčí.

Bohužel to není jediný lapsus. Byl by ostatně div, kdyby se práce tak mravenčí obešla bez chyb. To se nestalo, a tak se dovídáme mj., že "T. G. Masaryk byl ve věku 85 let zvolen prezidentem počtvrté" (s. 162), že Petr Bezruč byl "vl. jm. Antonín Vašek" (chyba tupě převzatá z rejstříku ke 13. svazku Díla J. S.), že jméno Jan Šnobr najdeme na s. 511 (s. 524), ba dokonce že autorem tohoto svazku je "Seifert, Jaromír" (s. 8)! Na jedničku to tudíž ani s přimhouřením obou očí není. Škoda. Takový autor a tak velkorysé spisy.