Pátečník Jaromíra Slomka
Jak zabloudit na Malé Straně
25.03.2016 05:45 Glosa
Knize Pražské příběhy (Na cestě Malou Stranou), paperbacku o 429 stranách (Nakladatelství Pejdlova Rosička - název má podle místa na Jindřichohradecku), by slušel rejstřík jmenný a snad i soupis ulic, možná je však Dan Hrubý nesestavil záměrně, protože svůj malostranský místopis pojal více jako patchwork podivuhodných historek, jež se na Malé Straně ani nutně neodehrávají (například smrt Bohumila Hrabala), než jako spolehlivý bedekr.
Jak taková nesystematičnost vypadá na papíře? Řeč je třeba o domě na adrese U Sovových mlýnů č. 506/4. Bydlel v něm kdysi Dobrovský, v minulém století krátce Voskovec, delší dobu Holan a ještě delší dobu Werich. To je poměrně dobře známo, za Holanem chodívali básníci a za Werichem především herci. Na přízemí vzpomínali ti, na první patro zase oni. Pan Hrubý si z obyvatel domu vybral Wericha (na informace o Holanovi je skoupější) a připomíná ho jednak estébáckými fotografiemi pořízenými z protějšího domu na Štědrý den 1974 (za Werichem přijeli Pavel Landovský, Karel Vlach, Josef Laufer a prý i Miroslav Galuška, na snímku je však spíše Ota Janeček), jednak písemnou zprávou agentů ("Hlinomaz se setkal se starším mužem před domem objekta"). Největší prostor vyhradil vzpomínání Karla Koliše, jenž prý "věděl o Werichovi víc než kdokoli jiný". Tento muž měl umělce tak rád, že se pro něho nerozpakoval ukrást na svém pracovišti "štos obálek". Dočteme se tu leccos nového, avšak nedůležitého ("Tak se koberce nechaly odvézt a vyčistit a podlaha se drátkovala"). V umění vybrat to podstatné pan Hrubý nevyniká. O hercově smrti v říjnu 1980 pan Koliš říká: "... ve čtvrtek jeho život vyhasl a Jan Werich odešel." Kdyby se pan Hrubý podíval do kalendáře, zjistil by, že 31. 10. 1980 byl pátek.
I kdybychom nevěděli, že knihu sepsal žurnalista, přišli bychom na to brzy sami. Pan Hrubý si například oblíbil atribut "legendární". Pravda, k Malé Straně se nějaké legendy vážou, jenže tady se ten flastříček lepí na potkání - snad z pohodlnosti hledat výstižnější přívlastky? Připomenut je například "Jiří Kotalík, legendární postava pražského a vůbec českého výtvarného života" (s. 256, na téže straně i "A. M. Brousil - legendární filmový kritik a teoretik"), František Dvořák "kráčel ve stopách jiného historika umění - legendárního Václava Viléma Štecha" (s. 110), na Kampě bydlel "legendární ilustrátor Babičky Adolf Kašpar" (s. 158) a popisek snímku na s. 223 vysvětluje: "Legendárnímu recitátorovi a ctiteli české poezie Miroslavu Kovaříkovi přivezli uhlí." Vyfotografován je tu také dvorek, "přes který se v legendárním filmu Věry Chytilové plížil stárnoucí faun" (s. 246); legendární snímek má samozřejmě "legendární filmovou postavu" (s. 251), to jinak nejde. Jinde je řeč o "legendárním filmu Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela" (s. 57) či o "legendárním televizním seriálu Kamarádi" (s. 309). A co třeba takový Radola Gajda? Inu! "Legendární vůdce legionářů" (s. 270). Zpěvačka Eva Olmerová sice nebyla "legendární", zato "geniální" (s. 155).
Horší jsou věcné omyly. Šířit informaci převzatou od Františka Dvořáka, že jeho manželka studovala "bohemistiku u Bohuslava Mathesia" (s. 111), znamená nevědět, že Bohumil (i křestní jméno je popletené) Mathesius byl rusista. Psát o dvou olejích "Františka Špály" (s. 110) je už docela trapné. Pan Hrubý žádá po svých čtenářích hodně shovívavosti, když si plete Slavíčky a připomínaje manželku Jana Slavíčka utrousí, že šlo o "vdovu po slavném malíři" (s. 137), aniž se zmíní o vskutku proslulém Antonínu Slavíčkovi. Podobně ztotožňuje dva Smotlachy: Miroslav je pro něho "nejslavnější český houbař" (s. 371), o jeho otci Františkovi (toho by jistě nazval legendárním, kdyby ho ovšem znal) ani slovo.
A jak přijmout metamorfózy Karla Horkého a Josefa Düricha? Na s. 385 se začne povídat o Karlu Horkém, pak následují čtyři strany fotografií - a na s. 390 je z Karla Horkého hned dvakrát Jaroslav Horký, teprve na s. 391 je mu identita vrácena. Ten to má ještě dobré, to Josef Dürich zde svou identitu nemá vůbec: na s. 390 je z něho Jaroslav Durich, poté Josef Durich. Tady se pan Hrubý trefoval dvakrát, avšak netrefil ani jednou. Na jméno Aškenazy vyplýtval dokonce více než deset pokusů (od s. 327). Samá voda.
"Pražské příběhy, které držíte v rukou, jsou první částí široce pojatého cyklu." Ten se jednou jistě stane legendárním.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.