Když na naše prezidentské volby upřel pozornost rakouský deník Der Standard, připomněl svým čtenářům, že pražský Schwarzenberský palác leží takřka naproti Hradu, sídlu českého prezidenta. Kdyby tedy příští týden ve finále zvítězil Karel Schwarzenberg, pak by se - napsal rakouský list - "symbolicky a dvojznačně" stal pravdou starý vtip, který těsně po roce 1989 u nás koloval: "Co je velká a malá privatizace? Malá je, když Václavu Havlovi vrátí Lucernu. Velká, když Schwarzenbergům vrátí Čechy."
Vtip? Pouze dvojznačný? A jen symbolický? Jak se to vezme. Týdeník Euro se nedávno zabýval praktickou stránkou takzvaných církevních restitucí, které pravice v čele se Schwarzenbergovou TOP 09 protlačila 8. listopadu sněmovnou, zrovna v den výročí porážky českých stavů na Bílé hoře v roce 1620. Asi stejně symbolicky a dvojznačně, jak symbolický a dvojznačný bude návrat pobělohorského Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí.
Ale rýsuje se tvrdá realita v celé nahotě. O konkrétním majetkovém "vyrovnání s církvemi" - ďábel se vždycky skrývá v detailu - teď budou podle zákona rozhodovat úředníci. A vzhledem k právní složitosti jednotlivých majetkových kauz je nepřekročení restituční čáry, dané 25. únorem 1948, téměř vyloučeno.
Noblesní lež
Jinak nudný ekonomický týdeník nasadil právem bulvární titulky : "Třaskavé restituční otazníky - Vládní politici ujišťovali, že vracení majetku neprolomí hranici Února 1948. Teď už ale záleží jen na úřednících." A dál - zcela nesymbolicky a nedvojznačně - Euro napsalo: "Pozemkové úředníky hlavně v Moravskoslezském a Olomouckém kraji čeká těžký oříšek. Jak se postaví k argumentu německých rytířů, že jim lesy v Jeseníkách de iure patřily i po Únoru 1948? Pokud jim dají za pravdu, svitne naděje dalším, kteří přišli o majetky kvůli (Benešovým) dekretům. A to by byla opravdu silná káva. Kromě šlechticů (včetně ministra zahraničí Karla Schwarzenberga nebo jeho nevlastní sestry Alžběty Pezoldové) to samozřejmě byli i odsunutí sudetští Němci." Potud suchá evidence holé skutečnosti.
Vtip - takzvaný kanadský žertík - pokračoval pak logicky ve Schwarzenbergově čtvrtečním duelu s Milošem Zemanem. V tomto televizním klání z Divadla Hybernia se na téma odsunu sudetských Němců jal Karel Schwarzenberg tvrdit: "Benešovy dekrety už neplatí dvacet let. Přijetím listiny Lidských práv a svobod do ústavy přestala platnost Benešových dekretů."
Lež jako věž! Listina je platná a účinná od 1. ledna 1993 a v žádném případě nezrušila "dekrety prezidenta republiky" (tak zní adekvátní - zcela záměrně Benešovými kritiky nepoužívaný - název právních norem, schválených po válce Ústavodárným shromážděním jako zákon). Naopak, Ústavní soud platnost "Benešových dekretů" potvrdil o dva roky později, 8. března 1995 v nálezu č. 55. Jak vlastně hodlá Karel Schwarzenberg naplnit svůj slib, že bude z Hradu střežit českou ústavnost, jestliže nezná jeden z jejích základních pilířů? Anebo nechce znát?
Národní bezvědomí
Jisté pravdivé jádro zářilo z jeho zdánlivě brutální věty, která ovšem Miloši Zemanovi naběhla na "populistickou" smeč: "To, co jsme v roce 1945 spáchali (odsun Němců), by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv a asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta Beneše ocitla v Haagu," řekl Schwarzenberg. ("Beneš by byl tedy podle vás souzen jako válečný zločinec," smečoval Zeman.)
Ano, kdyby příslušný soud v Haagu tehdy existoval. Jenže aby existovat vůbec mohl, museli nejprve signatáři Postupimské konference - lídři protihitlerovské koalice, "oukejáři" odsunu a Benešovi "spoluviníci" - porazit nacismus a jeho spojence, všechny ty konzervativce a elitáře pohrdající "méněcennými" rasami, národy, jakož i "židobolševiky" a "vrozenou tupostí" nižších tříd. Jedině vyrovnáním se s TOUTO minulostí mohli vítězové druhé světové války vytvořit základní předpoklady pro formulaci i pro postupné prosazování lidských práv.
Ukázňuje-li nás lidskoprávně - byť jakkoli upřímně - konzervativní aristokrat, není to už ani opakovaný vtip, který vždycky přestává být vtipem. Je to podvod. A jásá-li se mu přesto celonárodně vstříc až do bezvědoma, všichni jsme v pěkné kaši. Reálně a jednoznačně.
