Očima Martina Hekrdly
Kalousek má pravdu

Možná se vracejí politické anekdoty, pokud ovšem zase nejde o recyklovaný odpad z minulého režimu, protektorátu nebo dokonce ze starého dobrého Rakouska (tedy o takzvané protihabsburáky). Tuhle znáte? Kalousek na jednání vlády vyndá z kapsy papír a řekne: "Tady mám soupis ambiciózních reformních kroků, které - jestliže je schválíme - zajistí lidem blahobyt do konce života." Pak vytáhne druhý papír: "A tady mám soupis těch lidí."

Vtip je v tom, že nejde o vtip. A že Kalousek z anekdoty i reformní reality má svatou pravdu. Žijeme ve světě, v němž z čehokoli - z finanční i dluhové krize, ze stagnace i z čím dál vzácnějšího růstu - těží menšina (stále menší), zatímco drtivá většina (stále větší) ostrouhá kolečka. Jejím osudem je - jak říkají takovému ostrouhávání Rusové - "ostaťsa v durakach". Býti za blbce.

Jakoby v deliriu...

Přihazování z menší hromady na větší nemusí být jen dílem takových "ruských trojek", jakou je trojka Kalousek, Drábek a Heger, formálně kočírovaná Nečasem. Anebo jako je takzvaná Trojka (EK, ECB, MMF), která provádí nátlakové akce v zadlužených zemích, aby se proškrtaly až na samé dno. Vidíme tutéž "alokaci zdrojů" v běžném provozu, například i u těch pitomých hypoték. Kdo by předpokládal, že úvěry na bydlení vycházejí vstříc především těm chudším, kteří by na byt či domek nikdy peníze na dřevo naráz nevysolili, je vedle jak ta jedle. Alespoň pokud jde o úroky.

Jeden konkrétní příklad z druhé strany Atlantiku: většinový majitel Facebooku, osmadvacetiletý multimiliardář Mark Zuckerberg, si vzal sedmimilionovou hypotéku na dům s jednoprocentním úrokem. Průměrný Američan platí úrok tříprocentní. V Česku panují podobné poměry: bohatí jsou zde zatíženi - vlastně odlehčeni - tak, že z průměrné hypoteční sazby 3,69 procenta splácejí zhruba polovinu. Kdo konkrétně, banky tají jako Írán své jaderné vyzbrojování. A Kalousek "soupis těch lidí" neukáže.

Čteme teď každý den, že reformátoři všech zemí a jejich nadnárodní instituce z nějakého záhadného důvodu zběsile škrtají, podlamují koupěschopnou poptávku nebohého obyvatelstva a bezmála jako by se radovali z ekonomického poklesu. Neoliberální fanatismus? Čiré šílenství? Sedmnáct významných ekonomů vydalo tento týden varování, že "Evropa jako náměsíčná kráčí směrem ke katastrofě neodhadnutelných rozměrů".

Takže Nečas, Kalousek, Monti, Rajoy, Merkelová, Samaras a jiní borci jsou náměsíční? A postačí je prostě včas probudit, aby změnili ekonomickou politiku? Aby v noci z nějaké střechy v pyžamu pořád nevolali vyšetřovatelům korupčních kauz, ba i policejním prezidentům? To sotva, tohle nesedí.

...určitě z rozumu

Dokonce i renomovaný list Financial Times se upřímně podivil, proč úrokové míry desetiletých španělských dluhopisů překročily sedm procent, jestliže veřejný dluh Španělska stojí "hluboko pod průměrem eurozóny". Nejnověji dostalo od agentury Moody´s "negativní výhled" i Německo, "lokomotiva Evropy". Proč vlastně všichni snižujeme veřejný dluh, když je to finančním trhům šmafú a na libovolný stát si vždycky klacek najdou pod jakoukoli záminkou? Další jev mezi nebem a zemí?

Ve skutečnosti jsme svědky racionálního chování "těch lidí", kteří by se vskutku vešli na jeden papír jednoho ministra a které západní levice napořád tvrdohlavě nazývá "finanční oligarchií"; z řeckého "oligos": nemnozí, odtud pak "oligarchie": vláda hrstky lidí. Jenže tahle hrstka jedná v souladu se svými zájmy.

Cíl těchto lidí je naprosto racionální. Pokoj v jejich duši - "uklidnění trhů" - nemůže nastat, dokud sociální zisky, jichž dosáhli evropští zaměstnanci po druhé světové válce, nebudou smazány. V očích oligarchie jsou kolektivní mzdové dohody a sociální práva zaměstnanců nelegitimním - a ekonomicky škodlivým - omezením soukromého vlastnictví a vládní výdaje na školství, důchody, zdravotnictví, veřejné služby a infrastrukturu drzým a hospodářsky zničujícím vytlačováním soukromých kapitálů z trhu.

Řešení je konečně na světě. Blahoslavena budiž krize! Nejprve ratingové agentury sníží bonitu nějaké země, což zvedne úrokové sazby na likvidační úroveň. Postižený stát se dostane do dluhové pasti a požádá o pomoc nadnárodní instituce, ovládané zájmy finančních korporací. Nějaká ta "trojka" pak poskytne záruky věřitelům (bankám) a nadiktuje zemi drastická úsporná opatření. Následkem je recese, další růst dluhu, další žádost o pomoc, další drastická úsporná opatření a - cíle je dosaženo: sociální stát leží v troskách.

Kalousek má pravdu. Jejich pravdu. Pravdu "těch lidí", které si snad ani nemusí psát na papír a nosit na vládu. Umí je nazpaměť.