Marek Šálek v jiném stavu
Dáváme vítězům aneb Kdo je tady hamoun?
11.04.2012 14:28 Seriál
Firma Gallup, která se věnuje průzkumu veřejného mínění, zveřejnila svůj každoroční World Giving Index. Statistika zjišťuje, jakou měrou lidé na celém světě loni poskytovali dary, věnovali se dobrovolné práci nebo "pomohli v nesnázích někomu, koho osobně neznali".
Střední a východní Evropa skončila na posledním místě ze třinácti světových regionů, Česká republika spadla z 81. na 94. místo ze 156 zemí. Tuzemský podíl darujících, který zahrnuje každého, kdo tak učinil aspoň jednou, činí 29 procent, což je podprůměr i ve srovnání se sousedními zeměmi "nejlakomějšího" regionu planety: Rakousko 50 procent, Německo 49 procent, Polsko 39 procent, Slovensko 25 procent, Maďarsko 20 procent (nemluvě třeba o Velké Británii, kde neziskovkám darovalo 58 procent obyvatel). Co si z takových čísel máme odnést? Pokusím se na to jít trochu osobněji.
Proti dobročinným organizacím - pokud se za ně nevydávají odnože hazardních firem či píárové agentury showbyznysových celebritek - nic nemám. Naopak: představa, že se dokážeme s větší mírou vlastního přispění postarat o sociální, kulturní či ekologickou agendu, kterou stát často spravuje korupčně, diletantsky, zpolitizovaně či nehospodárně, se mi zamlouvá.
Chápu ji jako chvályhodnou snahu omezovat závislost na státní a evropské podpoře. Jenomže čert aby se vyznal v záplavě neziskovek, které se ucházejí o přízeň našich srdcí a peněženek. Jejich letáky, brožury a weby dští dobrými úmysly, na ulicích vybírá peníze do jejich pokladen usměvavá mládež, přitom média každou chvíli přinesou zprávu o další podvodné nadaci. Mívám dojem, že vhazujeme do kasiček tak nějak stádně, bez většího rozmyslu, zkrátka "aby se neřeklo".
"Češi nevnímají podporu charitativních projektů jako samozřejmou součást svého života, jak je tomu v západním světě, ale spíše jako otázku náhody. Třetina z nich přispívá prostřednictvím pouličních sbírek, čtvrtina prostřednictvím dárcovských esemesek, jednorázový příspěvek činí ve dvou třetinách případů maximálně sto korun a jen jedno procento Čechů má na nějakou sbírku založen trvalý platební příkaz," potvrzuje průzkum, který loni v listopadu zveřejnila ČSOB (opět jedno ostrovní srovnání: direct debit aneb inkaso z účtu povolilo minulý rok "své" neziskovce 32 procent Britů).
Obnovit zpřetrhanou tradici české filantropie jistě není dílem okamžiku, nicméně od listopadu 1989 již uplynulo bezmála čtvrtstoletí. A výsledek? Dar vyšší než 1000 korun, na který lze získat odečet v daňovém přiznání, uplatnila vloni chaboučká 2,7 procenta ekonomicky aktivních tuzemců.
Může za neutěšený stav tuzemského dárcovství naše "neštědrost"? Necháváme tuhle starost nadnárodním firmám ("ždímou z nás dost na to, aby převzaly část odpovědnosti")? Popletlo se nám po všech těch marketingových kampaních ohánějících se dobročinností "dárcovství" se "sponzorstvím"? Nebo máme dojem, že platíme dost vysoké daně na to, aby se nám o všechno postaral stát? Objem darů na dobročinné účely v Česku podle nejnovějších zjištění každopádně stagnuje. Tuzemská filantropie přitom dlouho rostla, v letech 2000-2007 se individuální dárcovství téměř zdvojnásobilo - až na 1,4 miliardy korun. Vyčerpala se velkorysost Čechů? Může za to světová krize? Na tom něco bude, domnívám se ovšem, že to je ta menší polovina pravdy: za to, že Česko míří na spodní příčky světového žebříčku, mohou i neziskovky samy: neumějí si o naše peníze říct.
Nebát se být vidět
Jak vtáhnout do hry lidi, kteří mají peníze a kontakty? Jak získat jejich důvěru a nabídnout témata, která by jim stála za větší investici? Jak dlouhodobě pečovat o individuální dárce a předvádět jim atraktivně výsledky své práce, čili to, co se za jejich peníze děje? Důkazy toho, že Češi nejsou takoví hamouni, přitom není těžké nalézt. Když zdejší pobočka Greenpeace dostala od své mezinárodní centrály nůž na krk (pokyn přejít na samofinancování), zavedla takzvaný direct dialogue (osobní oslovení dárce, znáte to z ulic našich měst). Od té doby získala patnáct tisíc lidí, kteří si zřídili pravidelnou platbu a měsíčně posílají "českým grinpísákům" v průměru 150 korun (stačí to na pokrytí desetimilionového rozpočtu) a ti s nimi na oplátku udržují pravidelnou komunikaci (dopisy, časopis, dárky). Člověk v tísni podobným způsobem (měsíční průměr 250 korun) získává šestnáct milionů ročně.
People give to winners aneb Dáváme vítězům, zní jedna ze základních pouček úspěšného "fundraisingu". Shut up and listen čili Nežvaň tolik a poslouchej, zní další pravidlo. Upřímně řečeno, české neziskovky na to často jdou z úplně opačného konce: tváří se jako umírající na poušti, který si zasluhuje slitování, navíc šeptají pořád totéž. "Potřebujeme přežít a je vaší morální povinností nás podpořit," hlásají na tisíc způsobů. Těžko vymyslet horší strategii pro získávání dárců, zvláště těch s největším potenciálem, totiž úspěšných a bohatých. Organizace, která žádá naši přízeň, musí umět říct, k čemu je dobrá, čeho chce dosáhnout, čím se liší od ostatních. Stručně, jasně, lidsky. Srozumitelně přiblížit své cíle a hodnoty, přesvědčit nás o efektivnosti svého provozu. Způsobů, jak přitáhnout věrné příznivce, existuje řada, jedno je mezi fundraisery obzvlášť oblíbené: "Požádej o peníze, dostaneš radu. Požádej o radu, možná dostaneš i peníze."
Charita, která táhne
Některé české neziskovky si už dnes nemají na co stěžovat. Největší charitativní přízeň si získávají živelné katastrofy, handicapovaní lidé, týraná zvířata, opuštěné děti, léčba rakoviny. Nejmenší pak témata spojená se starostí o menšiny, životním prostředím, léčbou závislostí. Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity v Brně vyzkoumala, že ochota darovat roste se vzděláním, naopak nejmenší podíl dárců je mezi voliči KSČM. Naše peníze často ve velkém míří do vzdálené ciziny (naposled třeba sbírka pro Haiti), naopak do vylepšování života v "obci" (může jít o pomoc místní škole, sousedskému spolku, na obnovu návsi či parku) se nehrneme. Osvícení a bohatí investoři, kteří směřují své peníze, čas i schopnosti do nejbližšího okolí, nicméně existují. Příště si jednoho představíme.
Seriál Marka Šálka vychází každou středu.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.