"Dluhy se nemusejí platit," podsouvají levici a hnus je vehementně jímá. Je to ale jako vždycky složitější. Největší dluh na světě má Japonsko; odhad pro rok 2012 činí strašných 238 procent HDP. Čím to, že ten stát nebije na poplach, na kolenou neprosí svět o záchranu před bankrotem a věřitelé nepožadují, aby začal dávat jeden ostrov za druhým do frcu?
Je to prosté: stát dluží japonským domácnostem, nikoli zahraničním spekulantům. Japonci si sami - navzdory nepříliš povzbudivé ekonomické situaci - úvěrují skrze stát lepší život. Od toho ostatně úvěry, hypotéky, leasingy a podobný herberk na světě jest, jiného lidského oprávnění vůbec nemá. Ta "sekera" není jištěna žádným zlatým pokladem či odhady budoucích výnosů, ale minulou, současnou a budoucí prací, kterou šňůra po sobě jdoucích pokolení jedině vytváří hodnoty. Kdo za takových okolností hodlá najednou splatit všechny dluhy a bít se v prsa, že má "čistý stůl", je - říkával Werich v šatně divadla ABC o "zodpovědných" Hujerech - "něco horšího než blbec. Je to vůl."
Většina zemí si však dnes vypůjčuje na globálních finančních trzích. A tak se zdá, že už neplatí, co stále ještě stojí v mnoha ekonomických příručkách: Když dluží stát, je to totéž, jako by si manžel vypůjčil od své choti anebo dospělé dítě od rodičů. Dnes totiž půjčujeme od loupežníků z lesa.
Otřeseny jsou i další učebnicové pravdy. Například ta, že normální podnikatelský sektor na celém světě - tak jako skoro všechny státy - má výdaje neustále větší než příjmy. Pořád. A tuto pasivní bilanci, tento permanentní deficit každá "slušná" firma den co den vyrovnává z našich vkladů v bankách. Jen s těmito úvěry může vůbec existovat, směrovat investice do inovací, rozvíjet se a růst.
Totéž stát. Jen s deficitním financováním vědy a výzkumu, vzdělanosti či dálnic může existovat, vyvíjet se a mít nějakou budoucnost. Neboť to nejsou žádné dluhy, žádná pasiva, nýbrž aktiva, investice do společnosti našich potomků. Za těchto okolností se dluhy nemohou, ba nesmějí platit.
Co se změnilo? To, že na lupiče se až dosud pořádaly zátahy a stloukaly šibeničky. Ani středověk neznal zátah královských biřiců na lidi a jejich kapsy pro blahobyt loupežníků v lesních doupatech.
Zasedlé zdroje
Je to ještě horší. "Zdroje jsou," uvízla všem další věta "na levačku" z levicových úst. Jaké zdroje? Vždyť světová ekonomika se zamotala do dlouhé stagnace po nejhorším poklesu od 30. let. Podle Mezinárodní organizace práce přišlo v důsledku hospodářské krize o zaměstnání více než 200 milionů lidí. Vlády, domácnosti a bezpočet malých firem se topí v dluzích. A to, co bývalo podmínkou normálního fungování celé podnikatelské i veřejné sféry, dostalo odér těžkého zločinu.
Zatím však velké korporace sedí na obrovské hromadě peněz, na tom, čemu se říká likvidita či cash. Na penězích, které jsou okamžitě k dispozici. Jen se sehnout a hodit je na stůl.
Jen britské nefinanční firmy - tedy ty, které se pohybují v reálné ekonomice a investují do skutečné výroby a nefinančních služeb - měly v posledním čtvrtletí 2011 naštosováno více než 731 miliard liber. Je to takřka šestkrát větší suma, než jakou tytéž firmy investovaly do produkce (118 miliard).
V kontinentální Evropě se takto nahromadily dva biliony eur, v USA více než dva biliony dolarů (jenom Apple jich má na hotovosti 100 miliard). Úhrnem se tedy ve firmách vyspělého světa válí cash zhruba ve výši pěti bilionů eur (asi 125 bilionu korun českých).
Zkrátka a dobře: zdroje jsou. Jenže korporace na nich "sedí" jako na vejcích a Barack Obama marně vyzývá k nutnosti peněžní zásoby "dostat do hry" (get in the game). Svět je nejistý a nikdo neví, kam produktivně investovat. Ani ty státní dluhopisy už nejsou to, čím bývaly. Privátní banky, pro které guvernéři centrálních bank spustili tiskárny, nechtějí učebnicově půjčovat jako dřív standardním firmám, korporace peníze nepotřebují a na žádné chudině - kvůli úsporným opatřením vlád - už skoro nelze vydělávat (nanejvýš na jejich stáří, nemocech a touze po záchranném pásu vzdělání).
The game is over. Hra skončila. Všechno zaházeli zbožím, které nikdo nechce, a zaplavili oběživem, které neobíhá. Neplatit žádné dluhy a z gruntu přerozdělit zdroje, se proto čím dál víc jeví jako jediné možné řešení. Jde už jen o to, kdo, kdy, kde a jak.
