Pátečník Jaromíra Slomka
Seifert číslo patnáct
23.09.2016 06:05 Glosa
Vypadá to, že pražské nakladatelství zvané Filip Tomáš - AKROPOLIS přece jen dokončí šestnáctisvazkové Dílo Jaroslava Seiferta. Po patnácti letech už je skoro v cíli, právě vydalo knihu číslo patnáct, ze všech dosavadních nejrozsáhlejší (720 str.), nazvanou Všecky krásy světa / Co všechno zavál sníh / Dodatky.
Máme tedy konečně skoro celou Seifertovu literární tvorbu pohromadě v kritické edici. Zbývá poslední svazek, ohlášený pod názvem Bibliografie - Dodatky. Básníkovu korespondenci nakonec Jiří Brabec, jenž jako hlavní editor nese za DJS zodpovědnost, do těchto spisů nezařadil. Škoda. Budou se jí muset chopit jiní literární historici. Mimochodem, ani po jejím zveřejnění nebudeme znát Seiferta v úplnosti; na okraji jeho tvorby vznikaly - to se málo ví - též verše na hroby, pravděpodobně nikde nedokumentované. Shromáždit je by znamenalo s fotoaparátem projít přinejmenším Olšany a po pečlivé dokumentaci pak tipovat, co tak asi mohlo vyjít ze Seifertovy ruky. Ale zpátky ke svazku č. 15.
Všecky krásy světa, Seifertovy líbezné paměti, vyšly, jak známo, nejprve v exilových nakladatelstvích a teprve poté - v podobě zcenzurované - v Československu: fronty na ně se stály 10. března 1983 (vročení 1982 málokoho zarazilo, komunistický režim pěstoval mnohem větší lži, než byla tato). Ve svobodných poměrech se vše napravilo, jako spolueditorka u toho byla Marie Jirásková. Její aktuální edici berme za definitivní (až na název IV. oddílu, v obsahu popletený; není to Cesta k Nelahozevsi, nýbrž Obloha plná havranů). Vydá-li kdo ještě Seifertovy vzpomínky, nechť respektuje toto jejich uspořádání i komentáře k nim.
U vzpomínkové knížky Co všechno zavál sníh, psané Seifertem ještě předtím, než vznikl soubor Všecky krásy světa a vydané ponejprv až roku 1992, je to snadné. Paní Jirásková přebírá onu čtyřiadvacet let starou edici bez výhrad. A v oddílu Dodatky předkládá další verze jednotlivých kapitol z "Krás" i "Sněhu". Je poučné vidět, jak Seifert pracoval s rukopisem, co škrtal, co doplňoval. Tato vzácná příležitost pro komparaci různých verzí nemusí "obyčejného" čtenáře bavit, zato Seifertovy ctitele zaujme zcela jistě.
K editorčině práci jen pár připomínek. Rejstřík je uveden vysvětlující poznámkou: zařazeny jsou i "nerozklíčované iniciály". To přídavné jméno si mohla paní Jirásková odpustit. O Juliu Fučíkovi tam stojí, že to byl "komunistický politik"; pokud je míněno novinářovo angažmá v ilegálním ÚV KSČ v letech německého protektorátu, pak je přiléhavější slovo "odbojář" než "politik". Heydrich byl prý "říšský protektor". Inu, "zastupující".
Editorka rezignovala na data Jiřiny Koptové, manželky spisovatele Josefa Kopty; že by je neznal ani Václav Kopta, její vnuk? Na rozdíl od žižkovského lahůdkáře Kolmana a hokynářky Zvoníčkové, jež Seifert pamatoval ze svého dětství, tedy z doby nám vzdálené více než sto let, je paní Koptová a snad i taková Marie Bělíková, někdejší redaktorka v Čs. spisovateli, dohledatelná. Kamille Neumannové upírá editorka tradiční pravopis jejího křestního jména, drží ho však i Lexikon české literatury, ta redukce není šťastná.
Eduard Kohout je pro paní Jiráskovou "divadelní herec", ovšem, jenže on přece hrál i ve filmu (Batalion, Turbína, Kluci na řece, Princezna se zlatou hvězdou, Ukradená vzducholoď, Baron Prášil..., je toho víc). Ale čert vem rejstřík (v němž Chagall je jen "francouzský malíř", zatímco Stravinskij "původem ruský, později americký skladatel"), má funkci pouze pomocnou.
Horší je to s pietním (?) přepisovnám Seifertových rukopisů. Ve větě "Jsou jich desítky, stovky a jejich zářící barvy právě v tom sněhu mi svítí jako by byly namalovány včera, předevčírem" je třeba psát za slovem "svítí" čárku, nejlépe v hranaté závorce, aby bylo zřejmé, že jde o vnější zásah, ale být tam prostě musí. Podobně "byl sám a opuštěný ale každému nasypal" taky nemůže zůstat bez čárky. A co třeba toto? "Talich neúnavně milý člověk, vždy přátelsky zainteresovaný do života sých přátel rozdával pak i rozmarně ze svých bohatých vzpomínek." Atd.
O názvu Všecky krásy světa paní Jirásková píše, že jím Seifert citoval "stejnojmennou závěrečnou báseň své druhé básnické sbírky Samá láska (1923), ale i závěr Teigovy programové stati Umění dnes a zítra (1922) ze sborníku Devětsil". Jistě, jistě. "Všecky krásy světa" však přece známe i z libreta Prodané nevěsty (1866; "Každý jen tu svou/ má za jedinou,/ všecky krásy/ světa v ní vidí...") a také ze závěru Hálkovy básně Zlatá babička (Pohádky z naší vesnice, 1874; "Ty naše milá babičko,/ bůh živ tě mnohá léta,/ až pozlatíš, jak sluníčko,/ nám všecky krásy světa!").
Svazek č. 16 (Bibliografie - Dodatky) to všechno jistě uvede na pravou míru. Jeho příprava možná bude z celých Seifertových spisů nejpracnější.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.