Jedním z nejviditelnějších rysů naší každodennosti je nespokojenost, která v posledních měsících v lidech narůstala; v těch obyčejných, použijeme-li slovník našich neobyčejných politiků. Jak ven z marasmu?
Češi mohou slyšet na to, přijde-li osobnost s cílem nastolit pravidla - řád. A nemusí to být nutně člověk nový. Ba právě naopak.
S tím podle všeho kalkuluje prezident Václav Klaus, jenž po roce 2013 z politiky odejít nehodlá. Je stálicí. Podle březnového šetření Centra pro výzkum veřejného mínění nejdůvěryhodnější politik. Věří mu 49 procent lidí.
Poté co skončí na Hradě, bude mít zhruba rok na přípravu nové strany či na ovládnutí ODS (v případě, že nebudou předčasné volby). Pokud se bude držet svého stylu, může se za dva roky stát po dlouhé době opět premiérem.
Zná totiž řešení. Jeho názory se nemění; jsou nezávislé na událostech. Česko je podle něj pod nadvládou Bruselu, který vystřídal Moskvu, před ní to byl Berlín a ještě předtím Vídeň. Hovoří také o krizi v eurozóně. Řešit ji je nutné, míní, na mezivládní úrovni, nikoli v rámci superstátu. V minulosti varoval před "europeismem"; "multikulturalismus" označil za tragický omyl současné západní civilizace a za prapříčinu terorismu; "environmentalismus", jak podotýká, chce potlačit ekonomický růst a omezit prosperitu.
V době, kdy světu téměř nikdo nerozumí, by se tak právě ze zklamaných voličů mohl rekrutovat elektorát pro novou Klausovu stranu. Jestliže prezident uspěje, půjde ale o takový typicky český paradox.
Pro jeho vysvětlení uvedu příklad na současném premiérovi: s nespokojeností kráčí ruku v ruce nárůst agresivity a radikalismu. Před tímto stavem varuje i ministerský předseda. Není tomu tak dlouho, co Petr Nečas (ODS) prohlásil, že dnešní hrozbu nepředstavuje vpád "spojeneckých" vojsk, ale invaze projevů nesnášenlivosti a extremismu, které mohou ohrožovat svobodu a demokracii.
Výstraha je na místě. Ono někdy stačí zajít jen do restaurace, jet metrem, sedět v čekárně u lékaře. Je jen zvláštní, napadne vás tam, že mnoho lidí nadává od srdce právě na toho, jenž je varuje - na premiéra a jeho vládu (podle nich příčinu všeobecné nespokojenosti ve společnosti).
Vítězství Klause (známého kritika "ismů" a otce privatizace bez právního rámce) by bylo podobným paradoxem. Ti, kteří volají po změně, by si vybrali jako mesiáše toho, jenž, jak dnes uvedl slovenský list Sme, má největší osobní podíl na korupci a klientelismu v české politice.
Že je vítězství Klause nereálné? Není. Vždyť je nejoblíbenější!
