Táta Sáblík na dceru nesází

Poznáme ho, až přijde? Říkala jsem si trochu nervózně, když jsme kolem desáté hodiny ve středu v noci s fotografem čekali na Milana Sáblíka ve sportbaru U Forda vedle zimního stadionu ve Žďáru nad Sázavou. Když starší pánské vydání zlaté rychlobruslařky vešlo, nebylo pochyb.

"Jsem unavenej, mám za sebou čtyřicet kiláků," prohlásil Milan Sáblík, když ve čtvrt na jedenáct dorazil. Sledoval totiž doma štafetu na 4x10 kilometrů, jejímž finišmanem byl jiný žďárský rodák Martin Koukal. K té čtyřicítce ho čekalo ještě pět kilometrů jízdy jeho dcery. "To už nic není," mávl rukou a jeho obličej prořízl naprosto stejný úsměv, jaký zdobí jeho dceru.

Pumlíčku, zaber

Martina pojede až poslední, čekáme... Kolem stolu sedí desítka Sáblíkových kamarádů, na táckách přistává jedno pivo za druhým. V televizi právě opakují vítězný závod Martiny na tři kilometry. "Ledová princezna z Vysočiny má zlatou olympijskou medaili," hlásá pohnutě moderátor.

"To jsem brečel... to mě fakt dostalo, když vyhrála," komentuje reprízu Milan Sáblík. "A jak ji tam vidím, moje malinkatá holčička, na stupních vítězů... sama. Co si tam počne," říká otec. Napůl zjihle, napůl si dělá legraci.

Když jeho dcera konečně vyrazí, hospoda řve. Otec je ze všech fandů nejumírněnější. "Jeď, pumlíčku, zaber," povzbuzuje téměř neslyšně svou dceru přezdívkou z dětství (z pohádky Potkali se u Kolína). Když Martina vjede do cíle ve zlatém čase 6:50:91 hospoda burácí, i doteď zdrženlivý Milan Sáblík řve radostí.

Sáblíkovi museli do své dcery investovat spoustu peněz. Nenapadlo tátu někdy třeba na svou dceru vsadit a trochu si přivydělat? "Ne, v žádném případě, ze zásady. To bych neudělal," říká rozhodně.

Foto: Jan Schejbal