Vedro, vlhko a únava po čtyřiadvaceti hodinách na cestě. Místo dvacetikilového kufru na deset dní v egyptském rezortu mě na zádech tíží desetikilová krosna s věcmi na šest týdnů v jihovýchodní Asii. Místo několika párů lodiček a desítky letních šatů s sebou mám jedny outdoorové boty a oblečení s co nejmenším stupněm mačkavosti. Za měsíc a půl chci projet celý Vietnam, Kambodžu a Thajsko. Ochutnat místní jídlo, poznat zdejší zvyky, pochopit místní kulturu - chci toho zažít tolik, kolik jen turista za pár týdnů může.
Na letišti v Hanoji míjím taxíky a mířím na autobusovou zastávku, ze které se do centra dostanu za osm tisíc vietnamských dongů, tedy za osm korun. Běloška s blond vlasy je pro spolujezdce trochu nezvyk, a tak se kromě nenápadných pohledů dočkám i mávání a pokusů o zahájení konverzace. Moje vietnamština však zatím obsahuje jenom fráze "Nemám peníze" a "Pivo, prosím". Vše tedy řeším pouze úsměvy.
Že se blížíme k centru, poznám podle zvyšující se koncentrace motorek a zejména troubení, které je tady stejně časté jako používání brzdy a plynu. Někdy i častější. Ten pravý a nezaměnitelný pocit z toho, že jsem ve Vietnamu, ale zažívám až u přecházení silnice. Jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu, je odhodlat se a jít. Nedbat ani na desítky jedoucích motorek a aut, ani na hlasitost jejich troubení. Po chvíli zjišťuji, že to skutečně funguje. Všichni mě objíždějí a já proplouvám čtyřproudovou silnicí jakoby nic.
V Hanoji všude voní jídlo. Na ulici se vaří v obrovských hrncích, na tržištích se prodává ovoce všech tvarů a barev a množství bylinek dohromady tvoří obrovský zelený koberec. Právě jídlo bylo jedním z důvodů mé cesty, a tak mířím do malého podniku, kde se přímo v rodinné kuchyni připravuje prý nejlepší bún cha v Hanoji. Grilovaný bůček, rýžové nudle, bylinky a sladkokyselá rybí omáčka, jedno z vietnamských jídel, které nabývá na popularitě i v Česku. Maso se opéká před mýma očima na venkovním otevřeném grilu, nudle jsou v mísách všude kolem a hygienické normy by tato provozovna asi nesplňovala. Přesto je to dosud nejlepší vietnamské jídlo, které jsem kdy jedla. Křupavé, kouřem vonící maso, čerstvé nudle a aromatické bylinky. Už teď vím, že jsem nepřijela zbytečně.
* Psi a žabí stehýnka. Jaké další "podivné" pokrmy se dají na vietnamském tržišti sehnat?
* Za kolik se zde "kupují" ženy na vdávání?
* Jak vypadá ve Vietnamu kurz vaření?
* Proč je trh s masem jen pro silnější nátury?
Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v novém vydání časopisu INSTINKT, které vychází ve čtvrtek 29. ledna 2015.
