Novodobý poutník
S puchýři v Mrtvém moři? Hrůza! Čech na pěší cestě kolem světa

Putoval pěšky do Španělska, Itálie i Izraele. Navázal na tradici středověkých poutníků, chodí sám, všemu otevřený, a čeká, co a kdo mu přijde do cesty. A svými zážitky pak baví ve vyprodaných kinosálech.

Na projekcích o sobě mluvíte trochu jako o nešikovi. Jak se to projevuje?

To je pořád něco. Tak například si uvážu houpací síť vedle nějakého potrubí a před spaním si vesele pokuřuju. Až nedávno, když jsem viděl znovu fotku toho místa, mi došlo, že jsem vůbec nepřemýšlel, co by tím potrubím mohlo vést! Naštěstí to nebouchlo. Své dosavadní poutě jsem přežil navzdory své nešikovnosti.

Může být v něčem nešikovnost výhoda?

Jasně. Mnoho lidí se vyprávění o sobě snaží postavit na svých kvalitách, ukázat svou dokonalost, jazykovou vybavenost, nadání nebo třeba schopnost vylézt na vysokou horu. Já ukazuju přesný opak. Že se ztrácím, že nejsem schopný se naučit ani trochu turecky, že občas něco pokazím, že jsem trochu natrvdlej nepraktickej hňup. Ale možná se mi i díky tomu daří sbližovat s lidmi na cestách a moje vyprávění pak baví jiné. Vidí, že přes tohle všechno jde cestovat a ledacos zažít. A že celá pouť může být docela sranda.

Pouť je v původním významu náboženská, duchovní záležitost, kdy si má člověk sáhnout na dno sil...

Ano, psáno jest, že by to vlastně měl být traumatizující zážitek. Ale nemusí být, jak vidíte.

Vy o pouti vyprávíte opravdu zábavně, celé to pak působí jako taková jízda, mejdan. Ale ve skutečnosti to zas až taková sranda není, že?

No, je zajímavý, že jak své zážitky furt opakuju, tak pouť zpětně jako mejdan vnímám. Ale když se nad tím zamyslím, tak bylo pár otravných, nepříjemných věcí. Nejhorší je žízeň. Na hlad si jde trochu zvyknout, jednou jsem nejedl dva dny, ale žízeň je zničující, nemůžete myslet na nic jiného. A taky si nerad peru, jenže mám od každého oblečení jen dva kusy, takže si musím prát, kdykoli to jde.

Bolí vás nohy?

Ne, na to si člověk zvykne, najde si rytmus a jde a jde. Je to mechanický pohyb, zjistíte, že děláte stejný kroky, jdete dokonale stejnou rychlostí. Chodím v rytmu písničky Yellow Submarine.

To bych se asi zbláznila.

Ne že bych ji pořád poslouchal, jen jsem zjistil, že ten rytmus odpovídá. Nohy nebolí, ani záda, a to s nimi mám mimo poutě dost potíže. Chůze je zdravý pohyb, navíc chodím s trekingovými holemi, což pomáhá rozložit váhu, když mám na zádech batoh.

Ať mám sebelepší boty, jakmile vyjdu na delší výlet, mám hned puchýře. Vy ne?

Jistě. Puchýřům se člověk nevyhne. A když jdete po silnici v Turecku nebo Izraeli, slunce pálí, je pravý poledne, osmatřicet ve stínu, ale na silnici žádný není, tak to pak hodně bolí. Ale taky to jde vydržet. I když skočit s puchýři do Mrtvého moře nebyl dobrej nápad... Bolela mě ale kolena. Dostávala zabrat zvlášť v kombinaci chůze s tureckými záchody a vůbec vykonáváním potřeby v dřepu v přírodě. Vymýšlel jsem různé způsoby, jednou jsem si sedl na větev padlého stromu, abych si ulevil a taky ulevil kolenům, ale větev rupla... Naštěstí dřív, než jsem začal. To jsem si říkal: "Ladislave, ty jsi takovej hňup!"

CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ VYCHÁZÍ VE ČTVRTEK 4. ČERVNA.