Za trosečníky na kře ledové

V polární past se změnila výprava vzducholodi Italia před osmdesáti lety. Loď spadla na ledovou kru, polovina posádky zahynula, druhá čekala čtyřicet osm dní v mrazu a vichru na záchranu. Jedním z trosečníků byl i František Běhounek.

I přes katastrofické ztroskotání za nejasných okolností a velký příběh hrdinství a odvahy nebyla vzducholoď Italia polárním Titanikem. 

I když si na její úspěchy brousil zuby Mussolini, neměla v první řadě vyvolávat obdiv, ale zkoumat kosmické záření. Na výpravě do polárních končin jí velel zkušený italský generál kapitán Umberto Nobile a nikdo Italii neznal lépe než on - Nobile byl její vlastní konstruktér.

Žlutá vzducholoď Italia zvedla kotvy v Miláně 15. dubna. Rychlostí 70 km/h se vydala přes střední Evropu do norského Kingsbay a odtud přes Zemi Františka Josefa k severnímu pólu. Perlička: na české obloze byla Italia vidět na trase Brno - Česká Třebová.

Na svou poslední cestu vzlétla ráno 23. května. Původně měla na severním pólu přistát, aby vědci na palubě (Čech František Běhounek, Švéd Finn Malgren a Ital Aldo Pontremoli) mohli provést měření, ale plány jim zkřížilo počasí. Zuřila bouře, a tak se kapitán rozhodl místo přistání jen nad pól shodit vlajku a dubový kříž a zavelel k návratu. Táborové vybavení, se kterým vědci původně počítali pro severní pól, jim později zachránilo život na ledové kře. Od základny Italii dělilo jen několik hodin, když ztroskotala.

Posádka odletěla do mlhy

Proč Italia havarovala? Osudnou se jí stala kromě větrné bouře i námraza, která ji vahou tlačila k zemi. I když Nobile nechal spustit všechny tři motory na plný výkon, klesala stále rychleji a rychleji. A pak už jenom padala.

„Než se mohl Nobile chopit kormidla s úmyslem stočit vzducholoď k rovnější ploše, narazil zadní motor na led a utrhl se i se svým mužem, který byl na místě mrtev. Odlehčená záď se zvedla, na řadu přišla příď. Kabina narazila na kru, poskočila a s příšerným rachotem se počala smýkat hlubokým sněhem, který do ní ze všech stran vnikal roztříštěnými plátěnými stěnami."

Očitý svědek František Běhounek v Trosečnících na kře ledové znovu prožívá ztroskotání Italie. Měl štěstí, protože v době pádu byl s dalšími devíti muži ve velitelské kabině. Úder ledu ji odtrhl od trupu a zanechal na kře. Muži z ní viděli, jak proděravělý vrak mizí v mlze a odnáší s sebou polovinu posádky. V ledovém nekonečnu už zůstali.

Rudý stan v bílém světě

Z šestnácti mužů přežilo devět. Plus Nobileho foxteriér Titina, kterou si výprava vzala jako maskota. František Běhounek - syn pražského ledaře! - si skoro další dva měsíce nemohl být jist, jestli jako první Čech na severním pólu u severního pólu taky jako první Čech nezemře.

Kromě jedné tragické výjimky přežili všichni. Jak mohli mráz a vichr na ledové kře vydržet? 

Když kabina spadla, začali okamžitě prohledávat trosky. Sebrali všechno, co mohli upotřebit - hlavně potraviny, zbraně a nástroje. Jen čirou shodou náhod se nejenom zachránila, ale na loď vůbec dostala provozuschopná vysílačka (původně nebyla jako "zbytečná zátěž" součástí vybavení). Naději na přežití však zhmotňoval hlavně červený stan.

Všichni správně předpokládali, že si červeného stanu na bílém poli všimnou letci, kteří se jim vydají na pomoc. Problém byl, že ztroskotali mimo rádiový kontakt kdesi v ledovém prostoru o rozloze dvou milionů kilometrů čtverečních.

SOS

Trosečnická vysílačka byla jednolampový přístroj o výkonu 25 W s dosahem 700 kilometrů na vlně 33 metrů. Radista Giuseppe Biagi (ten, který vysílačku do vzducholodi propašoval) začal vysílat SOS hned první den, tedy 23. května. Jenže marně. Kontakt se nepodařilo navázat a dny ubíhaly.

Jednatřicátého května z Červeného stanu vyrazily do pustiny tři postavy. Navigátoři Mariano a Zappi a Švéd Malmgren se vydávají pěšky pro pomoc. Po dvoutýdenním zdánlivě bezvýchodném pochodu se Malmgren zhroutí a požádá, aby byl zanechán svému osudu. Jeho tělo zmizelo beze stopy. Oba Italové se zachránili.

Jako by ledové ironie nebylo dost, SOS trosečníků nezachytila žádná profesionální stanice, ale mladý ruský učitel a radioamatér z městečka Vozněsenskaja Vochma v severodvinské oblasti. Hned jak se ráno otevřela pošta, poslal depeši do Moskvy, odkud byla odeslána dále ministerstvu zahraničí do Říma.

Osmého června se trosečníkům konečně podařilo navázat spojení s mateřskou lodí na Špicberkách a udat polohu. Na kře ledové už strávili dva týdny.

Záchranné manévry versus apatie

Záchranné práce - byť lety nad Arktidou probíhaly od pádu Italie - nabraly druhý dech. Rozsahem a nasazením připomínaly spíš manévry. Jeden malý červený stan hledalo 1 500 mužů se šesti zemí, 18 lodí a 22 letadel. Kromě toho se pátralo za pomoci psích spřežení podél pobřeží. I díky tomu byla během 48 dní, které trosečníci strávili na (driftující!) ledové kře, podrobně prozkoumána východní část severních Špicberk.

Ztroskotanou skupinu jako první spatřil italský pilot Maddelena 20. června. Shazuje zásoby, ale na ledu přistát nemůže. Asi je dobře, že trosečníci ještě nevědí, že většina si na vysvobození musí ještě tři týdny počkat.

Třiadvacátého června odvezl švédský pilot Lundberg zraněného Nobileho. Bohužel, když se vrátil pro další lidi, sám ztroskotal a zůstal na kře s ostatními. Vysvobození přivezl zbylým trosečníkům až dvanáctého července sovětský ledoborec Krasin. Mezi zachráněnými byl i František Běhounek stejně jako oba navigátoři, kteří se vydali pro pomoc na vlastní pěst.

Nezáchrana na objednávku

Výtky, že záchranné práce zbytečně váznou, se objevily hned. Kontrastně vypadaly hlavně odvážné lety švédských, norských, finských a ruských letců ve srovnání s italskou neschopností akce, za kterou všichni hledali politicky motivovaný nezájem.

O vzteku Benita Mussoliniho nebylo pochyb. V každém případě však platí, že v roce 1928 byla oblast velmi špatně zmapována a dostupné geografické údaje byly nepřesné. Mimoto se nevědělo přesně, kde Italia spadla.

Další oběť Italie: Roald Amundsen

Oběti si Italia našla i mimo svou palubu. Jednou z nich byl tehdy už šedesátiletý Nor Roald Amundsen. Na pomoc se Nobilemu vydal, i když jejich vzájemné vztahy byly na bodu mrazu.
Oba ledoví velikáni doplatili na velký úspěch společné výpravy o dva roky dříve. Nobile totiž Amundsena vzal na palubu své dřívější vzducholodi Norge, která přeletěla severní pól - podle některých historiků to bylo první skutečně ověřené a prokázané dobytí točny vůbec. Syndrom dvou kohoutů na jedné točně se projevil okamžitě. Z Amundsena se stal pouhý platící pasažér, z Nobileho neurotický zbabělec, který vůbec neví, jak se řídí vzducholoď.

Ať příteli nebo nepříteli, Amundsen se vydává na pomoc. Svou poslední. S hydroplánem Latham startuje 18. června 1928 z norského Tromso. Po dvou hodinách letu Latham hlásí, že se  dostal do husté mlhy. Hlásí se znovu za hodinu. A pak už nikdy.

V moři se později našel jeden z plováků Lathamu a benzinová nádržka. Experti podle nich určili, že se Latham po pádu ještě nějakou dobu držel nad ledovou hladinou. Proč k pádu došlo, je ovšem nejasné, stejně jako přesné místo Amundsenova hrobu na dně Barentsova moře.

Nobile a Mussolini

Ledovou hru si osud zahrál i s kapitánem Umbertem Nobilem, když se po své záchraně vrátil do Itálie. Mussolini, který zamýšlel čistě vědeckou expedici využít k fašistické propagandě, obvinil kapitána ze špatné organizace, degradoval ho a vyštval ze země.

Nobile odešel do Sovětského svazu, kde působil jako stavitel vzducholodí, a s Rusy se zúčastnil polárních plaveb na ledoborci Malygin. Mezi lety 1939-1942 žil v USA. O neštěstí napsal dvě knihy La Italia al Polo Nard (česky Katastrofa vzducholodi Italia na severní točně a autobiografický Červený stan.

Foto: www.vaclavsura.com, Arctic Polar History, Wikipedia, 21. století