Češi! Jak jsme se stali namyšlenými mistry Evropy

Jen těžko se hledají slova pro tu krásnou euforii, když držíte pohár. V těch chvílích naplno okouzluje krása báječné hry jménem fotbal. S českými sportovními novináři jsme vyhráli oficiální žurnalistické mistrovství Evropy. Zkusím popsat nepopsatelné.

Můj kamarád Vítek Řezníček napsal na Facebooku k fotografii, kterou vidíte u článku: "Vidíš to, a ty ses bál, že poslední fotbalový úspěch bude druhé místo v pražském přeboru někdy v devadesátých letech za dob vrcholu našich kariér." Ne. Naštěstí ne.

Fotbal hraji od pěti let. Za Slavii, Háje, Hostivař, teď vesnický velkoklub Viktoria Vestec. Za ty dlouhé roky jsem ale ani náznakem nezažil to, co o víkendu v polském Krakově. Brutální mix kamarádství, srandy, skvělých výkonů a euforie.

Novinářská reprezentace stvořila něco neuvěřitelného a přitom tak typicky českého - úžasnou partu. Na to, jak se (alespoň ve sportu) dokáže tenhle národ historicky semknout, ještě pořád můžeme být pyšní. 

V Polsku se to ukázalo hlavně v semifinále s Maďarskem. Šli jsme do něj jako favorité, tři sobotní zápasy ve skupině jsme vyhráli a postoupili do play-off z prvního místa. Jenže Maďaři, to byl nejtěžší soupeř na turnaji. Hned na začátku navíc dostal Pavel Skořepa z deníku Blesk červenou kartu (což samozřejmě bude mít na talíři ještě dlouhé měsíce), přišla penalta a Maďaři vedli.

Jenže i v deseti jsme tlačili, provázela nás taková zvláštní urputná vůle, že TO prostě dokážeme. Minutu před koncem zápasu senzačně vyrovnal fotograf Story Michal Kántor. V prodloužení pak dal úžasný gól Ondřej Lípa z České televize, ale bohužel - Maďaři vyrovnali na 2:2. Penalty jsme ale s odkazem na historii rozstřelů (Češi jsou v téhle disciplíně mistři) vyhráli.

A ve finále pak porazili neskutečně běhavé Ukrajince 3:1 (všem bylo tak dvacet let, asi šlo o velké talenty ukrajinské žurnalistiky…). Tyhle motorové myši všechny ostatní soupeře na Euru porazily, v semifinále přejely dobré Italy 3:0 - ale z nás měly při dvoudenní zpáteční cestě do Kyjeva zlé sny: ve skupině jsme je porazili 2:0 a ve finále, jak už bylo řečeno, 3:1. I když byli o něco lepší, i když měli velké šance, i když je nebolely nohy tolik jako nás, nějak jsme to ukopali, zkušeností, vůlí, semknutostí... 

Gratulace od profíků

Následovala činnost, ve které jsme, na rozdíl od fotbalu, profíci: slavení. Dlouhé, bezmezné, šílené: Mistři! Nikdo nechápe, že oba poháry, které jsme dostali (jeden přímo od polského prezidenta), přežily cestu. Jedinou ztrátou tak byl telefon euforicky skákajícího kolegy Petra Vlčka, jenž nezkoordinoval své pohyby s náplní kapsy a mobil mu kdesi vypadl. Daň za to, že jsme tak dobří.

Ondrovi Lípovi došla krásná sms od Zdeňka Psotky, bývalého trenéra Olomouce: "Hoši, tak teď nás v novinách a televizích konečně můžete kritizovat právem. Gratulace." Michal Bílek nenapsal. Ale laťku na červnové Euro má nastavenou dost vysoko.

"Jsme mistři Evropy, chápeš to?" opakovali jsme si dokola, v extázi. Všichni jsme hrdí. A namyšlení. Jsme mistři. Nikdo z nás na tuhle senzační jízdu nezapomene. Kluci, díky. Byla pro mě čest s vámi hrát. S tím nejkrásnějším znakem na prsou. 

Omlouvám se za extra dávku patosu, ale jinak to nejde.