To, co se odehrálo ve čtvrtek při pohárovém utkání Slavie s Olomoucí, nemá v českém fotbale obdoby. Zprvu klidný předzápasový protest se během poločasové pauzy zvrhl v totální chaos. Doutnající nespokojenost fanoušků přerostla během několika okamžiků v běsnění stejně rychle, jako vzápětí vybuchovaly policejní rozbušky. Proč?
Fanoušci Slavie ukázali dvě tváře. Nejdřív tu chápající, když je kapitán Karol Kisel před zápasem prosil, ať nechají jeho tým odehrát utkání, které bylo poslední šancí slávistů na průnik do evropských pohárových zápasů (jakožto poslední šance na slušný přivýdělek) v příští sezoně. Poslechli ho, vrátili se do ochozů a fandili skvěle. Za tři čtvrtě hodiny se proměnili v běsnící dav. Dav, který se řídí jenom násilím.
Bylo šokující pozorovat tu proměnu. A bylo složité ji prvoplánově odsoudit. Zvlášť při vědomí, co majitelé se Slavií během posledních dvou let provedli. Násilí je bez debaty zločin. Stejně tak je zločin systematicky a sofistikovaně tunelovat jeden z pilířů českého fotbalu.
Slavia zkrátka není jen tak nějaká firma, která se dá rozkrást stejně snadno jako litoměřické fondy či ústecká Setuza. Ač je násilí jakkoli zavrženíhodné, v tomto případě se dalo racionálně předpovídat. Všechno má své příčiny, počátek.
Ten je v případě Slavie snadno odvoditelný. Jestli musíme odsoudit řádění slávistů (a nebyli to zdaleka jenom ultras), musíme jedním dechem připomínat, že se ocitla v rukou podivných lidí, kterým je její dlouhá historie a tradice upřímně ukradená.
Dlouhodobá frustrace fanoušků Slavie nikdy neměla přerůst v něco, co závažným způsobem poškodilo a pravděpodobně i změnilo celý český fotbal. "Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. A fanoušci jsou zoufalí," vystihla trefně čtvrteční události v Edenu slávistická ikona Vladimír Šmicer.
