Reprezentace
Bílek si upevnil pozici i vážnost. Problémů však má dost

Euforie. Ne. Zatím jen opatrně radostné blouznění. Fotbalová sklenička reprezentačního trenéra Michala Bílka je z poloviny prázdná. Nebo plná? Stejně jako v typizaci osobnostních vlastností, i v případě fotbalové reprezentace záleží na úhlu pohledu: sumarizaci všech pro a proti.

Podzimní část evropské kvalifikace skončila, znovu se bude hrát až na jaře. Reprezentace za tři zápasy zanechala dojem, který se těžko popisuje jasnými slovy. Je takový... divný.

Jedno je jisté. Bílek žije. Po Litvě (prohra 0:1) byl skoro "mrtvý". Sťatý. O dva zápasy později, když národní tým porazil Skoty (1:0) a v úterý i Lichtenštejnce (2:0), se může těšit na klidnou zimu.

Avšak klidnou jen v tom smyslu, že i nadále bude mít prestižní práci. Jinak současnost a hlavně budoucnost nadále dodají pravidelné dávky stresu.

Lichtenštejnsko, to je jen odškrtnutá položka v seznamu. Kdyby je Češi neporazili, ihned by si mohli obléci kostýmy pojišťovacích agentů, bankovních úředníků, pekařů, mlékařů - a nahradit soupeře z malinkého knížectví v jejich civilních povoláních, která k fotbalu vykonávají.

Ani porážka Skotska není důvodem k přeměně skepse v euforii. Skotům k definitivnímu fotbalovému trapasu scházela už jen nějaká skutečná defenzivní kuriozita, jako třeba lehnout si v jedenácti do vápna, utvořit před ním rojnici, nebo něco takového - soupeř to byl slabý, hodně slabý.

Proto dobrá - po fiasku s Litvou přišlo jakési probuzení, přišly dvě výhry a s nimi i naděje na Euro 2012. Ale i sám Bílek říká: "Víme, co náš čeká."

Náznaky "velikosti"

On sám si může gratulovat, jelikož upevnil svoji pozici i vážnost. Sympatie si získal proražením vlastní cesty. Například proti Skotsku nepostavil vedle Necida veřejností i médii vzývaného Václava Kadlece, ale překvapivě Lukáše Mageru. Ten sice nehrál nijak extra, ale národní tým zvítězil, tudíž Bílek mohl být vítězem principu. Není nejistý jako Petr Rada, jenž se tak trochu nechal vést, "jak to národ chtěl".

Tvrdohlavost je znakem velkých trenérů. Tím Bílek ještě rozhodně není. Ale prvky chování "osobnosti" má. Třeba při tiskových konferencích, rozhovorech - odpovídá na ty nejtvrdší dotazy, necítí se uražený kritikou, jedná neutrálně, bez gest, pošklebků, jízlivé pantomimy, která byla oblíbeným doprovodem novinářských roztržek Karla Brücknera i Petra Rady.

Tak. Teď to ještě nějak posunout na hřišti. Problémů je stále dost. Ten zásadní: Bílek prostě ještě nenašel herní systém. Tým nemá tvář. Bojuje. To je dobré. Hráči trenéra respektují, makají. Jenže fotbalově to zatím není ono. Spoustu nerozhodností sužuje národní tým: jakým způsobem praktikovat křídelní hru, kam přesně postavit Rosického, proč ještě nominovat příšerného Jana Poláka, jak vyřešit stoperskou nejistotu i ofenzivní tápaní (jen dva góly slabému Lichtenštejnsku?)... Spoustu, spoustu.

Fotbalový realismus

Vede síla a odhodlání. Tohle je na takové Španěly, s nimiž se na jaře Češi dvakrát utkají, hodně málo. Navíc - národní tým čekají rovněž zápasy hrůzy v Litvě a Skotsku. Při vědomí těchto čtyř soubojů, z nichž by vinou domácí litevské ztráty neměla reprezentace ani jeden prohrát, se vracíme na začátek. Prozkoumávání úhlů pohledů, sumarizací pro a proti.

Je sklenice Michala Bílka z poloviny prázdná? Nebo plná? Je aktuální situace reprezentace komfortní, nebo beznadějná?

Tady nejde o optimismus, ani pesimismus. Ale realismus. A ten hovoří jasně: ať je sklenice poloplná či poloprázdná, každou chvíli se může rozlít. Bílek bude stále pod ohromným tlakem. A jestli se z něj dostane až do Polska a Ukrajiny, kde v roce 2012 vypukne evropské mistrovství, pak se teprve stane SKUTEČNÝM trenérem národního týmu.