Houpačka ve Wembley: napřed řev, pak mrtvolné ticho

Husí kůže. Pořád dokola. Zmizí, naskočí, zmizí, naskočí. Když začne celá Wembley řvát, je mrazení v zádech, v rukou, vlastně po celém těle, logickým společníkem. A když sborově a nefalešně, jako jeden muž, zpívá anglickou hymnu, tak nějak se chce i slzet, jak moc že to mají hrdí Angličané rádi tu bojovně prostou písničku „God save the Queen."

Ale zdání klame, anglický národní tým, který ve středu večer nastoupil na slavném stadionu Wembley proti české reprezentaci - zápas skončil nerozhodně 2:2 - v současnosti není nedotknutelnou modlou.

DUEL VE SLAVNÉM WEMBLEY V OBRAZECH - PODÍVEJTE SE ZDE

„Celá Británie prožívá olympiádu, chybí nám jen čtyři zlata a máme historický rekord," chlubí se Matt, muž v červenobílé paruce. „Na fotbal jdu tak trochu z povinnosti, poslední dobou nám hoši nedělají radost," vrací se k nepovedené evropské kvalifikaci, ze které národní tým nepostoupil na švýcarsko-rakouské Euro.

Dobrý tým, hráče ale neznám  

Den před zápasem s Českem bylo prodáno „jen" 67 tisíc vstupenek, což vzbuzovalo ironické poznámky v místních médiích. Nakonec přišlo celkem 70 tisíc diváků, obrovsky prázdná díra (asi tak dvacetitisícová) zela především ve třetím patře naproti hlavní tribuně. Zájem o Čechy nebyl markantně masový. O lístky se nikdo nepral.

„Máte dobrý tým," říká jeden z pořadatelů. „Díky. A koho třeba znáte?" ptá se kolega novinář. Obrovský chlapík ve svítivě žluté rozlišovací vestě se zamyslí, koukne doprava doleva a slovně utíká: „No jako po pravdě... Nikoho... Moc se o fotbal nezajímám... Ale ten tým je dobrý. To vím."

Úžasné ticho

Postupem času, jak mraky černají, srocuje se u sochy Bobbyho Moora, dominanty stadionu Wembley, neurčitý dav smíchaný z otužilých fanoušků Anglie (jen málokdo si troufl pod národní dres s krátkým rukávem navléct něco teplejšího) a nadšených příznivců České republiky (celkem jich bylo na stadionu 2000).

„Je to úžasné, jeli jsme sem hlavně kvůli Wembley. Kdyby se zápas hrál kdekoliv jinde, pravděpodobně se na to vykašleme," říká muž, který se představil jako Milan, „řidič z povolání". „Jde mi hlavně o tu atmosféru, bude to skvělé," věří.

Bylo to skvělé. Ale jen do chvíle, než dal český tým gól. Do té doby přicházelo ono výše zmíněné naskakování husí kůže. Jenže potom stadion jen občas hučel při nepovedených eskapádách naprosto neviditelných hvězd - Wayne Rooney, David Beckham... Ne ne, ti kluci nebyli ve středu večer ve své kůži.

Mexické hry

A jak se řev uklidňoval, čeští fanoušci rozjížděli mexické vlny. Angličané na to napřed neslyšeli, pak přeci jen přistoupili na fanouškovskou hru a bavili se. Ale co, je to jen přátelák, na co frustrace, jakoby pravidelným vstáváním říkali.

Přesto bylo často v druhé půli ticho. Nezvyklý doprovod zápasu v bouřlivé Anglii, takový poklidný pokoj... Občas se ozývalo nechápavé bučení. Českému fandovi musely všechny tyto zvuky a (ne)zvuky znít jako rajská hudba. Vždyť JEHO tým umlčel slavnou, posvátnou, tradicí vonící Wembley.

Bravo. I když to nakonec byla remíza, kterou v závěru vylovil ze závaru Joe Cole, angličtí fanoušci svůj tým doprovázeli do kabin bouřlivým bučením.

Ti čeští naopak Ujfalušiho a spol. potleskem.

Foto: Robert Zlatohlávek