Chodil jsem na druhý stupeň základní školy, ale ten všední den jsem do lavice nedorazil. Prakticky celý český národ to ráno "zaspal", "ujel mu autobus" a pak ještě dvacetkrát, nebo si prostě vzal volno. Kvůli hokeji. Kvůli Dominiku Haškovi.
Nebýt jeho, český tým by v Naganu do finále nepostoupil a já bych nemohl zaspat a přijít do školy o nějaké dvě hodiny později. Jenže on tehdy byl a na japonském ledu kouzlil.
Ve finále nepustil těm "hnusnejm Rusákům", jak říkal táta, ani gól a mohl hodit Šmehlíkovi hokejku přímo mezi oči. Slavilo se po celé zemi, já zažil svůj první vítězný únor... A šel jsem do školy.
O jedenáct let později, koncem července minulého roku, jedu do Pardubic. K místním hokejistům se během letní přípravy připojuje čtyřiačtyřicetiletý gólman. Dominátor musí ze spousty stran poslouchat, že je starý. I mně nepřijde pro hokej zrovna nejmladší. Asi pět minut.
Tři sta sekund stačí na zjištění, že ten starej Hašek je na tom snad lépe než mladej Růžička. Myslím toho dvaadvacetiletého Martina, druhého gólmana Pardubic. Dominátor diktuje tempo tréninku, hází baseballovým míčkem, žongluje s tenisáky, střílí koše v basketu pět na pět. Zírám.
Hned je mi jasné, že ten olympijský vítěz a dvojnásobný držitel Stanley Cupu se svým jménem nehazarduje. Starý dobrý "Hašánek" už to sice asi nebude, ale stejně bude dobrej, říkám si.
O půl roku později si to říkám pořád. Do Vancouveru ho sice "starej" Růžička nevzal, což se dalo čekat, ale Pardubice jsou s ním v brance druhé v lize. A třeba právě dneska, v den pětačtyřicátých narozenin své legendy, potrápí prvního.
Foto: ČTK
