Koncem února 1998 napumpoval společně se svým zlatým olympijským týmem do celého českého národa hrdost a euforii. Naganský úspěch, jeden z největších sportovních počinů v historii země, si ale vychutnával pouze šest let. Osudnou se Ivanu Hlinkovi stala autonehoda ze srpna roku 2004.
O pět a půl roku později by oslavil šedesáté narozeniny. Přesně 26. ledna. Osud však chtěl, aby se jeho blízcí sešli toho dne u jeho hrobu na pražském Olšanském hřbitově a na skvělého hráče a ještě lepšího kouče mohli už jen zavzpomínat.
Hlinka propadl hokeji v Litvínově, kde se stal velmi rychle vůdčí osobností týmu. Už jako dvacetiletý pronikl také do reprezentace, se kterou získal tři tituly mistrů světa a dvě olympijské medaile. Bronz a stříbro. Vyzkoušel si také slavnou NHL, kde odehrál dvě sezony ve Vancouveru.
"Vzpomínám na něho jako na skvělého trenéra. Nejprve jako kolegu, poté z pozice prezidenta hokejového svazu. Tehdy jsem ho přemluvil, aby se k trénování vrátil, a bylo to dobře. Vyšlo z toho Nagano," říká dvanáct let po olympijském úspěchu bývalý šéf českého hokeje Karel Gut a dodává: "Byl to člověk, který nikdy nechtěl prohrát."
Zlaté Nagano bylo vrcholem Hlinkovy kariéry coby kouče, nikoliv však jediným úspěchem. Na olympiádě v roce 1992 dovedl Čechy k bronzu, stejně tak na čtyřech mistrovstvích světa. Svou štaci u národního týmu uzavřel zlatem ze světového šampionátu. Vyzkoušel si také práci v Pittsburghu a ruském Omsku.
V roce 2004 se měl vrátit k reprezentaci, kterou převzal před Světovým pohárem. Tým ale na očekávaném turnaji již nevedl, 16. srpna podlehl zraněním, která způsobila automobilová nehoda u Karlových Varů. "U hrobu si s ním nepovídám, ale doma občas ano. To když mi třeba nejde sekačka, tak mu to vyčítám," říká dnes jeho druhá žena Liběna Hlinková.
Foto: Karel Šanda
