Je tomu přesně pět let, co nejen hokejové fanoušky zasáhla tragická zpráva o úmrtí tří českých hokejistů. Týmové letadlo Lokomotivu Jaroslavle, ve kterém v tu dobu seděli Jan Marek, Josef Vašíček a Karel Rachůnek, se zřítilo během cesty na zápas do Minsku. Nehodu, kterou prezident Mezinárodní hokejové federace René Fasel označil jako nejtemnější den v dějinách hokeje, přežil pouze jediný člen posádky. Z celého týmu Jaroslavle nezůstal naživu nikdo.
Jan Marek, Josef Vašíček a Karel Rachůnek byli velkými osobnostmi českého hokeje s mnohaletými zkušenostmi ze zahraničních soutěží a reprezentačních akcí. Stabilní členové kádru národního týmu nikdy neváhali přijmout pozvánku do týmu.
Karel Rachůnek byl v sezoně před tragédií vyhlášen nejlepším obráncem celé KHL a v Lokomotivu dělal kapitána. Spolu s Josefem Vašíčkem patřil k největším oporám Jaroslavle. Jan Marek přišel do týmu v roce 2010 a právě jeho příběh může působit nejhorším dojmem.
Dlouholetá opora pražské Sparty nebyla v KHL spokojená. Marek dokonce uvažoval o návratu do Čech. Jedním z důvodů byl i strach z létání s ruskými aerolinkami. Ještě v dresu Magnitogorsku se svěřil novinářům, že by raději jel na zápas do Moskvy tři dny autem než pár hodin letadlem.
"Nemám slov, protože na to se nedá nic říct. Honza Marek se mnou mluvil před čtrnácti dny a říkal mi, že se mu narodilo dítě. Že tam nechce být a že půjde domů, že půjde do Sparty," prohlásil tehdejší trenér hokejové reprezentace Alois Hadamczik.
Všichni tři hráči byli in memoriam uvedeni do hokejové síně slávy. Navíc již nikdo nikdy neponese na reprezentačním dresu čísla 4, 15 a 63, tedy čísla, která nosili právě tři tragicky zesnulí hokejisté.
Pražská pieta
Téměř ihned po tragédii se začali lidé po celé České republice spontánně svolávat k různým vzpomínkovým akcím. Oficiální rozloučení s velkými osobnostmi českého hokeje proběhlo v Praze na Staroměstském náměstí.
Kromě hokejistů, kteří přišli dát poslední sbohem svým kamarádům z klubu či reprezentace, se na podiu uprostřed náměstí ukázali trenéři a další hokejoví činovníci včetně předsedy českého hokejového svazu Tomáše Krále.
"Dnes poprvé se zde setkáváme z důvodu opačného než v minulosti, kdy jsme se zde dělili o pocity velkého štěstí po úspěších. Z důvodu smutku, bolesti a marnosti. Neexistují slova, která by dokázala popsat, co od středy prožíváme," pronesl ve svém smutečním projevu první muž českého hokeje.
Před tím, než se rozezněly zvony Týnského chrámu, ve kterém se následně sloužila mše, vystoupil se svým projevem i kardinál Dominik Duka. V něm připomněl, že hokejisté byli vždy velkými osobnostmi, a připomněl i protest českého národního týmu po komunistickém převratu v roce 1948.
Na své kamarády a spoluhráče vzpomínali lidé i v rodných městech všech tří hráčů a v klubech, kterými prošli. Vašíček dokázal s Carolinou Hurricanes dobýt prestižní Stanleyův pohár. Hráči amerického týmu zahájili svou sezonu v říjnu minutou ticha a všichni odehráli první ligové utkání s černým číslem 63 na dresu. Právě na počest Josefa Vašíčka.
Průběh nehody
Problémy letounu JAK-42 začaly vlastně ještě předtím, než se vůbec odlepilo od země. Stroj roloval po ranveji jako obvykle, ale nedokázal vzlétnout. Piloti se snažili letadlo zvednout do vzduchu, ale to jen několikrát poskočilo. Nepovedlo se jim to až do konce vzletové dráhy. Ve své snaze pokračovali i ve chvíli, kdy letadlo jelo už po trávě. Podařilo se jim stroj zvednout, ten se ale ve vzduchu dlouho neudržel a nekontrolovaně spadl.
I očití svědci tragédie viděli, že letadlo nestartuje tak, jak by mělo. "Stroj se za letu třásl, bylo jasné, že něco není v pořádku," řekla BBC Irina Prachová. "Pak jsem viděla, jak vytahují těla na břeh, některá z nich byla stále připoutaná v sedačkách."
Letadlo bylo v pořádku, vedení společnosti ne
Ze závěrečné zprávy z vyšetřování nehody vyplynulo, že s letadlem nebyly žádné problémy. Kde se ale našly rezervy, bylo vedení celé společnosti, se kterou hokejový tým letěl. Ve vyšších funkcích působili nekompetentní lidé bez významnějších leteckých zkušeností. Tito lidé měli mimo jiné na starosti rekvalifikaci pilotů ze strojů JAK-40 na JAK-42.
Vzhledem k tomu, že oba typy jsou si sice velice podobné, nicméně například v řízení se letadla v určitých drobnostech liší, mohlo dojít k nedostatečnému zaučení na novější letoun.
Ukázalo se také, že společnost zajišťující let do Minsku zanedbávala rutinní kontroly a předepsané letové předpisy. Na nehodu mělo pravděpodobně vliv nespočítání vzletové hmotnosti a vyvážení letadla. Navíc se v krvi druhého pilota našly látky působící na nervový systém a následně se ukázalo, že kopilot byl v roce 2000 léčen na neurologii s poruchou, která měla mít vliv na citlivost a pohyblivost nohou.
To ve spojení s rozdílnými pedály u typu JAK-42 mohlo způsobit, že druhý pilot nebyl schopen se strojem správně manévrovat.
