Vzduchem se nesla česká hymna a čerstvý olympijský vítěz v moderním pětiboji David Svoboda na chvilku přivřel oči. Nepromítal si svůj život, vychutnával si radost a úlevu a vzpomněl si na Peking. Na olympiádu před čtyřmi lety, na které zhatil jeho cestu za zlatem parkúr.
"V Pekingu jsem si prožil hodně smutný okamžik, ale okamžitě po závodu jsem si slíbil, že se vrátím a budu bojovat o zlato v Londýně. Teď jsem neskutečně nadšený, že se mi to opravdu splnilo," řekl Svoboda s nejcennějším kovem na krku.
Klíč k úspěchu: parkúr
Ty dvě olympiády mají hodně společného, ač každá skončila jinak. Peking fiaskem, Londýn slávou. V Číně zahájil Svoboda závod vyrovnáním olympijského rekordu ve střelbě, tentokrát dosáhl nejlepšího výkonu na úvod v šermu. Shodně kvalitně zvládl plavání na 200 metrů volným způsobem a před parkúrem byl v popředí.
Jenomže v Pekingu měl špatný los, nedostal dobrého koně, ještě nebyl zkušeným jezdcem a místo slávy byl rád, že jen tak tak vyvázl bez zranění. Kůň tehdy odmítl poslušnost, jednou z překážek propadl a Svobodu málem rozmačkal.
"Věděl jsem, že klíčem k úspěchu bude parkúr. Špatný los a dalších pár drobností všechno otočily, proto z toho byl smutek," řekl Svoboda. "Já si nemyslím, že to byla jen jeho chyba. Byla to chyba i organizátorů," vzpomínal trenér Jakub Kučera.
Tehdy třiadvacetiletý Svoboda mohl někomu připadat přehnaně sebevědomý, když pár hodin po zkaženém závodu odvážně prohlásil: "Mým cílem je zlato a vydržím-li u pětiboje a kvalifikuji se do Londýna, tak se mají soupeři na co těšit."
V čase mezi Pekingem a Londýnem se stal podruhé vicemistrem světa, evropským šampionem, medaile sbíral v družstvech a štafetách, byl světovou jedničkou. "To je všechno hezké, ale nejdůležitější je olympijský triumf," řekl Svoboda.
Peking se (ne)vrátil
Pro úspěch udělal všechno důležité. Dokázal se vyrovnat se změnou moderního pětiboje, při kterém už se nestřílí tradičně, ale při běhu a za pomoci laseru. A hlavně, hlavně vypiloval jízdu na koni. "Zlepšil se výrazně," ocenil Kučera. "Pětibojařům trvá naučit se parkúr nejdéle, zkušenosti nabereme až časem," řekl Svoboda.
Proto když došlo v sobotu na parkúr skvěle rozjetého závodu, neklepal se Svoboda strachy. Neříkal si, jak to dopadne. "Za ty čtyři roky jsem si prožil hodně povedených i nepovedených závodů, jsem mnohem vyzrálejší a už jsem si na sobě všiml. že mám větší nadhled než v Pekingu," řekl, ale připustil, že si na pád v Číně vzpomněl. "Nebál jsem se toho, ale člověk to někde v podvědomí má zasunuté, že to bylo."
Když parkúr dojel, třebaže s chybami, hodně se radoval. Pořád mu to stačilo, aby se dostal do vedení,. "Ulevilo se mi, měl jsem radost," řekl Svoboda. Bravurně pak zvládl běh a na stadionu si vychutnal ovace pro olympijského vítěze.
Peking se mu na mysl vrátil ještě jednou, na stupních vítězů při české hymně. "Měl jsem hlavně radostné myšlenky, pociťoval jsem úlevu ze splněného snu, i když to zní jako klišé, ale je to tak, a vzpomněl jsem si na Peking. Bylo to pěkný," řekl.
