Rozhovor
Zlatý David Svoboda: Čechy jsem po Pekingu nerozdejchal

Byl možná nejméně očekávaným českým olympijským vítězem. Moderní pětibojař David Svoboda prý ale útok na zlato hlásil dva roky. Sympaťák, jenž nesnáší alibismus a jemuž leží u nohou především ženská část republiky, skromně říká: "Je to sranda, cítím se jak nějaká hvězda."  V Pekingu přitom vyhořel při parkúru (vylosoval si naprosto neovladatelného koně) a ještě dlouhou dobu byl z toho zklamaný...

V Londýně jste parkúr, stejně jako ostatní disciplíny, zvládl skvěle. Přitom v mediálních predikcích jste se mezi medailisty moc neobjevoval, nemluvilo se o vás. Musíme zpytovat, ani my v TÝDNU jsme vás neměli na "kandidátce", za což se dodatečně omlouváme. Neštvalo vás to mediální přehlížení?

Samozřejmě, vím o tom. Ale jsem na to zvyklý. Já vlastně dva roky hlásil, že tohle bude můj vrchol, že si jdu pro medaili. Že mě nefavorizovali novináři, bylo způsobené výsledky, byl jsem v žebříčku osmnáctý, což není žádná sláva. Ale bylo to schválně, abych ušetřil síly... A za druhé - bohužel, moderní pětiboj není tak mediálně provařený i proto, že je dost složitý, komplikovaný. Je náročné mu rozumět, pochopit ho, okomentovat, prodat ho. Málokdo tomu zkrátka rozumí. Proto mě nepřekvapuje, že někteří novináři, kteří nejsou informačně dostatečně zásobení, si na to vytvoří negativnější názor.

A teď cítíte velké zadostiučinění.

Popravdě - ano. Jsem strašně rád, že se mi to povedlo. V Pekingu, před nímž jsem byl druhý na světě a velký favorit na medaili, to pro mě byl šok. Byl jsem z toho špatný ještě rok poté. A teď? To je prostě tak neskutečná euforie! Hrozně přestřelený (směje se). Bohové si asi řekli, že to tenkrát přehnali a chtěli mi to vynahradit. Nebo nevím jak to mám okomentovat.

Český člověk je dost specifický - vítěze oslavuje, méně úspěšné považuje za "výletníky z našich daní". Za Čínu jste dostal třeba v internetových diskusích pořádný kouř. Baví se o tom olympionici?

Je to něco, co k tomu patří. Bohužel. Jsme na to zvyklí a už se o tom moc nebavíme. V Pekingu jsem si po svém závodě přečetl různé diskuse a máte pravdu - lidi na mě byli fakt tvrdí. Naprosto mě zepsuli, že jsem to podělal, že tam nemám co dělat, když takhle jezdím. Na mě padl ohromný splín. Nerozdejchal jsem to. Byl jsem z toho zdrcený, bylo mi třiadvacet let... A potom se mi starší, zkušenější borci z olympijského týmu smáli: "Proč to proboha čteš? I kdybys vyhrál, tak ta diskuse bude negativní." Ono je to dost jednoduché, dát si anonymní přezdívku a kritizovat. Tak jsem se na to vykašlal. A lidi neřeším.

* Jak vnímá zvýšenou pozornost žen?

* Co se dělo v olympijské vesnici?

* Kolik si vydělá a čím jezdí? 

* Jak zacházel s olympijskou medailí po londýnských barech? 

* Jaký bafuňář mu málem zkazil medailový ceremoniál?

* A na jakou kuriózní mediální kachnu narazil v Londýně?

Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v časopise TÝDEN, který vychází 20. srpna.