Lukáš Bauer: tvář Božího Daru. A na potvoru nemocný

Po triumfu na Tour de Ski se Lukáš Bauer mihl doma. Se synem Matyášem si zalyžoval na Božím Daru, zvládl mediální den v Grandhotelu Pupp v Karlových Varech, zajel za lékařem reprezentace do Jilemnice a rozhodl se, že ve středu neodletí do Kanady na další závody. Je nachlazený.

CHAT S LUKÁŠEM BAUEREM - OTÁZKY MŮŽETE POKLÁDAT ZDE

Reprezentační lékař Martin Koldovský vás jistě zná nejlépe, ale bylo rozumné jet za ním přes půl republiky? Není jednodušší zajít k doktorovi doma na Božím Daru?

To je právě ten paradox boje proti dopingu. Mám banální onemocnění, ale třeba coldrex si vzít nemůžu. Nebo ano? Nevím. Martin Koldovský ví, co jaký lék obsahuje, a zná všechna nařízení, může tedy předejít případným rizikům. Zatím jsem s ním mluvil jen telefonicky, ale dnes (ve čtvrtek, pozn. red.) za ním zajedu.

Naposledy takhle čněl nad všemi soupeři na olympiádě v Salt Lake City Němec Johann Mühlegg. Pak mu vzali medaile, protože nebyl čistý.

Tohle přirovnání už jsem taky slyšel.

Neozývají se z německého nebo norského tábora podobné hlasy?

Ozývají, ale nepatří běžcům. Napadají mě novináři, hlavně norští. Za poslední tři dny Tour jsem na takové otázky musel odpovídat pořád. Co prý se změnilo v mé přípravě? Podle jejich výkladu jsem nedosahoval žádných výsledků a najednou vedu Tour de Ski. Přitom jsou to lidé, kteří jezdí po světě, vědí, že jsem vyhrál tři závody Světového poháru, že mám stříbrnou medaili z olympiády. Myslím, že je tlačí veřejnost, protože nikdo z Norů kromě nakonec čtvrtého Gjerdalena nemohl na přední umístění pomýšlet. Norsko je rozčarované. Hned po dojezdu předposlední etapy se ke mně v cílovém prostoru hrnul Svartedal a omlouval se za norské novináře, kteří prý o mně píší strašné věci. Dvě hodiny nato jsem potkal norské servismany a ti říkali to samé. Naštěstí neumím norsky a nic mě nehnalo k tomu, abych si ty noviny běžel opatřit. Večer jsem měl rozhovor do norské televize a moderátor na to taky zabrousil. Říkal jsem jen, že můžu opakovat stokrát, že jsem čistý, záleží na každém, jestli mi věří. Rodina a tým to vědí. Během Tour jsem byl čtyřikrát testován mezinárodní antidopingovou agenturou, při předchozích Světových pohárech snad pokaždé, dokonce mě i ráno budili. Ale já to čekal. Věděl jsem, že když budu jezdit dobře, někdo si položí otázku, jestli Bauer něco nebaští.

Váš úspěch byl skutečně zdrcující. Jak si ho vysvětlujete?

Prolomil jsem předchozí smůlu, kdy mi vždycky chyběl kousíček k medaili. Vždycky jsem někam jel jako favorit a vrátil se bez ní. A teď se mi v jednu nejdůležitější chvíli sešlo úplně všechno. Mám bezvadnou rodinu, moje žena Káča, Matyáš i malá Aneta jsou prostě zlatíčka. Dostavěli jsme dům. Byl jsem naprosto zdráv, přestože kolem mě všichni včetně Čechů kašlali a prskali. Servis kromě malého zaváhání před závodem na dvacet kilometrů odvedl pokaždé vynikající práci. Mám super formu. A taky jsem si před Tour úžasně odpočal.

Manželka Kateřina, syn Matyáš, jemuž budou v dubnu čtyři roky, a jedenáctiměsíční Aneta. Prý vás děti nenechají vyspat, je to tak?

Mates je neskutečně živé dítě, je s ním fakt horor, ale ohromná sranda. V klidnější Anetě už se taky začínají rojit všichni čerti. Možná je to tím, že nás Mates připravil, takže jsme s Káčou věděli, do čeho jdeme. O mně taky říkají, že jsem byl divoké dítě. Teď mi přijde, že buď jsem už starý, nebo děti mají čím dál víc energie. Jak se blíží večer, jako by nabíraly síly, kdežto my odpadáme naprosto zdecimovaní. Soustředění se vším tím tvrdým tréninkem je pro mě kolikrát záchrana. Obdivuji Katku, která je s dětmi pořád, že se z toho ještě nezbláznila.

Bydleli jste v Božím Daru v nájemním bytě, teď jste si nechali postavit dům. Znamená to, že v tomhle městečku už zůstanete?

Uvidíme, kam nás život zavane. Já jsem z Ostrova, to je kousek od „Božáku", Katka z Jablonce nad Nisou. Katka je běžkyně stejně jako její máma Helena Šikolová-Balatková. (Bauerova tchyně získala první československou olympijskou medaili v běhu na lyžích, bronz na pět kilometrů na ZOH 1972 v Sapporu, pozn. red.) Katka vyrůstala v rodinném domě a váhali jsme kvůli financím, ale pak rozhodlo, že dokud budu lyžovat, je Boží Dar ideální místo s nádhernou přírodou. Běžecká stopa začíná přímo u baráku. Jednou závodit přestanu, budu muset chodit do práce, a pokud bych nechtěl být hoteliér nebo vlekař, jsou možnosti přímo v místě minimální. Přesto jsme zvolili dům. Sousedé by asi ty naše divoké děti ani nerozdýchali, zachránili jsme jim pěkný kus nervů. Vloni před Vánocemi jsme se tedy stěhovali do domu, který splňuje naše představy. Je to klasický horský barák se spoustou kamenů ve fasádě a beru ho taky jako jedno vítězství - naše společné.

Vy jím ale jenom probíháte, ne?

Občas se tam mihnu, ačkoli teď o Vánocích jsem byl doma deset dní. Je dost povinností, rozhovorů, každou chvíli někdo zazvoní, že se chce vyfotit...

Sousedé?

Ne, nějací návštěvníci Božího Daru, úplně cizí lidé. Chtějí podpis, gratulují. Včera jsme měli tři takové návštěvy.

Vám to nevadí?

Samozřejmě jsou chvíle, kdy bych se nejradši doma zavřel. Lidé mě oslovují, když jdu ve Varech nakupovat, nebo v Praze na ulici, doma na „Božáku" ani ne, tam mě znají. Většinou s tím nemám problém a rád vyhovím. Horší je, když enormně pospíchám, pak se snažím všechno rychle vyřídit. Doufám, že ne tak, aby měl někdo pocit, že ho odbývám.

Boží Dar je nejvýš položené město v Česku a vy jste lákadlem pro návštěvníky, jeho tváří. Máte s městským úřadem smlouvu?

Město mě už třetí nebo čtvrtý rok finančně podporuje a já za to vozím po závodech Světového poháru logo Božího Daru. Moc mě těší, že jsem jejich důvěru dostal a vím, že to musím nějak vrátit. Snad se po olympiádě a po Tour mluví o Božím Daru zase o něco víc.

Matyáše vozíte do školky v Oberwiesenthalu, proč?

Je to projekt přeshraniční spolupráce, který trvá už osm let. Městečko leží pět kilometrů od Božího Daru. Ve školce jsou dvě třetiny německých dětí a zbytek českých. Mates tam chodí s malým Tristanem Sommerfeldtem, což je syn mého kolegy a donedávna tréninkového partnera, špičkového běžce, který byl teď na Tour de Ski druhý. Děti jsou nejlepší příklad, jak mohou vztahy mezi zeměmi fungovat. Nechci říct, jak se mohou měnit, protože tady byly vždycky dobré. Snaha německých rodičů, aby děti uměly trošku česky, a českých, aby mluvily německy, je pěkná. Jsem rád, že tam Mates chodí.

Výuka je tedy dvojjazyčná?

Víceméně se tam vychovává v němčině, ty děti si povídají všelijak a tím se taky učí. Několikrát do roka dostávají něco mezi novinami a časopisem, kde jsou texty oboujazyčné a kde jsou třeba pro německé děti foneticky napsaná česká slova s obrázkem. Tristan je o tři čtvrtě roku mladší než Matyáš a jeden čas spolu chodili přímo do třídy.

Běžecký sport se definitivně rozdělil na lidi, kteří vynikají v distančních závodech, a na sprintery. Jak se díváte na sprint?

Jsou to úplně jiní lidé než já. Vysocí, ramenatí, silní, je vidět, že spoustu času tráví v posilovně. Já vím, že moje sprinterské předpoklady nejsou ideální, sprinty se taky dřív nejezdily a já do toho naskočil pozdě, prostě moje vyhlídky v tomhle typu závodu nejsou valné. Sprint se pořád vyvíjí. Můj kamarád Sommerfeldt uměl dřív vyhrávat v distančních závodech i ve sprintu, teď je rád, když postoupí do semifinále, tedy mezi posledních dvanáct. Jsou ale závodníci, jako Svartedal nebo Hetland, kteří umějí pořád obojí.

Nemá sprint spíš rysy cirkusu?

Je to vývoj, který nemůžeme ovlivnit. Mezinárodní lyžařská federace chce dostat běžecké závody mezi lidi, navozí tedy na pár dní sníh do města. Šest dravců na úzké trati, atraktivní, dynamické chvíle, pády, to lidé chtějí vidět.

Dravci, to jste řekl přesně. Při Tour jste měl obavy, aby vám někdo při hromadném startu úmyslně nezlomil hůl a s trenérem jste vymysleli systém bodyguarda, bylo to tak?

Úmyslně nebo neúmyslně, hromadný start je sprintu podobný, každý chce být první v zatáčce a lokty jsou důležité. Věděl jsem, že mám náskok, který mohou dvě tři kolize na trati klidně vymazat. Ochrana lídra není nic nového. Já s touhle vizí přišel a ukázalo se, že vedení napadlo totéž. Jirkovi Magálovi se Tour bohužel nepovedla, ale při startu mohl jet za mnou a chránit mě. Hůl vám ve skrumáži někdo zlomí většinou zezadu. Jirka by mi po ní samozřejmě nešel, a kdyby se přece jen něco stalo, pomohl by. Kdybych spadl, počkal by na mě a jako v cyklistice bychom spolu dojeli balík, případně by mi místo zlomené hůlky dal svoji. Norští novináři nakonec přiznali, že taktikou norského vedení bylo odstavit Bauera ze všech rychlostních prémií, aby je posbíral Gjerdalen, který na tom byl z Norů nejlépe. Z šesti prémií jsem nakonec vyhrál tři, Norové nedokázali být v plné síle vpředu.

Letos vás čeká ještě jeden zajímavý vrchol. Závod Světového poháru v Liberci bude předehrou k mistrovství světa, jež se zde koná za rok. Diváci budou očekávat vítězství. Nesvazuje vás to?

Je to poslední šance ukázat se doma a mně se nikde nezávodí lépe. Byl jsem zvyklý na tratě v Novém Městě, tyhle absolutně neznám, ale těším se na ně. Nepůjdu na start s tím, že musím vyhrát. Půjdu na start s tím, že vyhrát chci - a uvidíme.

Foto: Robert Sedmík, Karel Šanda, ČTK