Nevyspalý, vyčerpaný, ale s pocitem obrovské úlevy a odhodlání do dalších let se z Dakarské Rallye vrátil letos nejúspěšnější český zástupce Aleš Loprais. Ačkoliv si představoval lepší umístění, než druhé šesté místo na slavném závodě, s odstupem času hodnotil závod pozitivně. Podle pokračovatele slavného strýce Karla Lopraise byl letošní ročník vůbec nejextrémnějším, který v kokpitu svého kamionu zažil.
"Dostat se z Frenštátu do Prahy bylo snad složitější, než celá Rallye Dakar," povzdechl si naoko Aleš Loprais na tiskové konferenci po návratu z Jižní Ameriky. Samozřejmě mluvil v žertu. Letos dostal nejen jeho kamion přezdívaný Královna pořádně zabrat.
Rallye Dakar je za vámi. Cítíte úlevu?
Bylo to obrovsky těžké a náročné dobrodružství. Prostě Dakar. Teď už cítím jen radost a štěstí, že jsme to zvládli. Byl to nejtěžší závod, který jsem zatím absolvoval.
V čem byl konkrétně tak složitý?
Hlavně kvůli extrémním teplotám, v kabině jsme měli i 80 stupňů Celsia. Denně jsem vypil i deset litrů vody.
To se na vašem těle muselo zákonitě projevit, zejména během tří 600 kilometrů dlouhých etap.
Bál jsem se situace, kdy se mi bude chtít na malou. Kamion za jízdy opravdu hodně třepe. Říkal jsem si, že můj kluk asi doma také čůrá plínky, tak jsem to poprvé v životě "foukl" přímo do soutěžní sedačky. Jinak to ale nešlo, bylo to pak mnohem lepší. Hlava je v tu chvíli čistá a nemyslíte na to, že vás něco tíží a můžete si ublížit nějakým objemem v močovém měchýři. Říkal jsem si, že se musím koncentrovat na výsledek, ne na to, jestli budu mít žluté trenky.
Připomněl jste fakt, že jste novopečeným otcem. Změnil jste kvůli tomu nějakým způsobem své jezdecké návyky? Nebál jste se například více riskovat?
Všichni kluci si ze mě dělali srandu, že zpomalím. Neskutečně mě to štvalo. Proto jsem je chtěl několikrát přesvědčit o opaku. Když jsme měli jeden den technický problém, tak mi říkali, že mi to už nejede. Další den jsem pak vyhrál etapu. Tak jsem se jich hned ptal, jestli si nemám pořídit dalšího kluka (smích). O tom to opravdu není.
Kdybyste se teď podíváte do budoucna, vidíte svého syna jako svého nástupce, dalšího pokračovatele závodního rodu Lopraisů? Přál byste mu vůbec zažít podobné utrpení, jaké zažíváte na Dakaru vy?
Přál i nepřál. Už jsem si říkal, že mu udělám dětskou sedačku a bude nejmladší kamioňák, který do tohoto stroje sedne, teď si ale už říkám, že mu takové zvěrstvo nemůžu udělat. To bych ho neměl rád, kdyby to musel tak brzo absolvovat.
Zpátky k záludnostem Rallye Dakar. Kdy vám bylo letos nejhůř?
Jednou jsem na chvíli ztratil zrak, těsně před cílem etapy se mi skřípl krční nerv.
Kromě ostrých etap jste řídil i během těch spojovacích. Bál jste se, že by se mohla opakovat situace z roku 2012? Tehdy jste volant svěřil do rukou svého navigátora, kterého přepadl mikrospánek. Kvůli havárii jste tehdy přišli o vítězství, byl jste navíc těžce zraněný.
Ano, souvisí to spolu. Je to osobní věc a nehodlám to znovu pokoušet. Tehdy mě to strašně mrzelo. Radši si to teď pokazím sám.
Prý jste se letos potkali také se svými tehdejšími "zachránci", kteří vám po vaší těžké havárii pomohli.
Po nehodě jsem se probral a mokrým hadrem mě otírala místní paní. Uvědomil jsem si to tehdy až doma. Letos nás přišli s celou rodinou do bivaku pozdravit. Bylo to hrozně milé, že nás po té době našli. Vděčím jim za hodně, tehdy jsme čekali dvě hodiny na helikoptéru a byla to od ní zásadní pomoc.
Jak těžké je během čtrnácti dnů v extrémních podmínkách zůstat soustředěný?
Pomáhali jsme si energetickými nápoji, pil jsem také taurin v prášku a žvýkal jsem třeba kávové boby. Mělo to své výhody i nevýhody. První čtyři noci jsem vůbec nemohl usnout, jak jsme byli "nastřelení" z těch legálních věcí. Jel jsem skoro 100 hodin nonstop, nemohl jsem spát, ale Dakar bych jinak nezvládl.
Místní obyvatelé si prý pomáhají listy rostliny koka. Tuto "medicínu" jste nezkusil?
Je to úsměvné, ale v těch čtyř a půl tisícových výškách to opravdu pomáhá. Závodníci ji ale užívat nemohou.
A co "valašský penicilín"? Byl tradiční alkoholický likér součástí vašich povolených "dopingových" zásob?
Měli jsme ho s sebou, ale naštěstí jsem ho za celou dobu nepotřeboval, protože ho používáme jako medikament. Ve finále ale na něj došlo, v přístavu padly tři kalíšky.
Posádky hojně odpadávaly i kvůli dehydrataci. Nepřehnání už to pořadatelé s extrémností závodu?
Myslím, že to budou držet nadále na této úrovni. Pro ně je optimální, aby půlka účastníků nedojela. Dál už to ale asi nepůjde, protože to by už možná měli i ztráty na životech. Už teď je to na hranici únosnosti.
Vymysleli jste nějaké vychytávky, díky kterým jste se mohli vyrovnat s vysokými teplotami?
Přidávali jsme různé větráky, aby šel vzduch na mou tvář, i pod volant. Dělali jsme díry ve střeše, poléval jsem se vodou. Vedro bylo opravdu enormní a bylo mi hrozně líto některých motorkářů, kteří nás prosili o vodu a my jí měli jen v camelbaku (nádrž na zádech, pozn. red.). PET láhev v autě běžně nemáte. Asi by se nic nestalo, kdyby u tratě stáli pořadatelé s vodou. Pro závodníky, kteří jeli Dakar poprvé, se z toho nestal závod, ale boj o dojetí a přežití. Ve člověku se to pere, když vidí dehydrovaného člověka. Jedete na výsledek a nemůžete dělat jen samaritána.
Vztahy mezi českými závodníky loni nebyly vůbec dobré. Letos jste si i navzájem pomáhali. Bylo to opravdu lepší?
Osobně mám z toho velkou radost, zlepšilo se to a věřím, že tomu tak bude i v budoucnu.
Bude Rallye Dakar kromě složitosti také stále dražší a dražší záležitostí?
Rozhodně. Od posledního afrického Dakaru je zázemí a technika úplně někde jinde. Nizozemec De Rooy z polotovárního týmu už si vozí vlastní doktory a kuchaře. Můj strýc Karel (šestinásobný vítěz Rallye Dakar, pozn. red.) dříve vařil jenom dva druhy konzerv, každý den jinou a ve finále je míchali dohromady, aby měli i třetí chuť. Dnes musíte přemýšlet, co sníte, kdy to sníte. Stává se z toho opravdu těžký sport, nejen fyzicky, technicky, ale také finančně.
O jaký obnos byste museli zvýšit rozpočet, abyste byli reálnou konkurencí továrním týmům?
Aby to mělo tah na branku, pohybovali bychom se v řádech milionů euro. Jeden milion by byl určitě nápomocný v rámci rozšíření týmu. Je to ale běh na dlouho trať a také o šikovnosti v podnikání. Musím se teď proto rozutéct do světa a ten budget sehnat. Už ale jen to, že se můžeme Dakaru účastnit, je úspěch. Tento závod je pořád nákladnější.
Nevylučujete v budoucnu například vznik továrního týmu Tatra?
Navazujeme teď nové vztahy, věřím, že se nám je podaří do budoucna prohloubit. Osobně se na spolupráci velice těším, byl bych rád, kdyby se nějaký tým za jejich spoluúčasti podařilo vytvořit. V tuto chvíli to vidím jako klíč k úspěchu, zkušenosti i lidi máme, musíme to podpořit ještě z té druhé stránky.
Se stávajícím vozem jste spokojený. Budete jí využívat i v budoucnu?
Je ještě moc mladá na to, aby šla do muzea. Chtěl bych jí ještě zrychlit a eliminovat technické problémy. Je to opravdu konkurenceschopný stroj. Pokud funguje, tak doslova letí. Když jsme neměli technické problémy, dokázali jsme jezdit v první trojce. Věřím, že to s ní při současné obrovské konkurenci jednou vyjde. Jsme strašně blízko. S jídlem roste chuť a já chci už jenom víc a víc. Mám to nastavené tak, že druhý je vlastně první závodník, který prohrál. Bedna prostě musí příští rok být. Pokud vydrží technika, tak my také.
Co vás čeká v nejbližší době? Přednost teď asi dostane hlavně váš malý potomek.
Určitě. Pak bych se chtěl pořádně vyspat, alespoň den v kuse. Už teď se mi ale honí hlavou myšlenky, jak dát Královnu do formy, ať zase může bojovat o dakarské vavříny.
