Pracovat s extrémními sportovci je radost. Pohodáři, kteří nepoužívají otřepaná klišé, kluci (a holky), kteří si na nic nehrají. Freestyle motokrosař Petr Pilát není výjimkou. Nabídka na tandemové salto vzad, chcete-li backflip, se těžko odmítala.
Hlavně se z toho neposr*t. Motto zesnulého hokejového trenéra Ivana Hlinky se mi od ranního probuzení v hlavě opakovalo jako kolovrátek. Píseň Hurikán od Dalibora Jandy, kterou mi ráno na sociálních sítích poslal na "kuráž" jeden z kamarádů, mě v tu chvíli nemohla rozhodit. Dostal jsem nabídku, která se neodmítá.
Bylo dopředu jasné, že skočit si backflip, neboli salto vzad, s jedním z nejlepších freestyle motokrosařů současnosti, teprve dvaadvacetiletým Petrem Pilátem, bude zážitek na celý život. Ať už po té dobré, nebo tragické stránce. "Zvládl to i někdejší pražský primátor Pavel Bém," uklidňuji se, než mi "Pilník", jak se Pilátovi přezdívá, prozradí, že právě bývalý politik byl jeden z největších frajerů, s nímž motorku osedlal. Nepídím se raději proč, pokládám otázky a slyším odpovědi, které jsem tak úplně slyšet nechtěl.
"Když mi bylo třináct let, spadl jsem na Orlíku při exhibici a měl jsem vnitřní zranění. Dlouho, měsíc a půl, jsem ležel v nemocnici, bylo to opravdu ošklivý. Výrony kotníků, nějaká ta zlomenina, loni v Kalifornii jsem si blbě zlomil nohu. Rodiče i přítelkyně mě ale moc podporují, ale samozřejmě se bojí," vyprávěl Petr Pilát.
Za chvíli už mi pomáhal nasoukat se do závodnické kombinézy a chráničů. Když začal v rámci "rozcvičky" skákat jedno salto za druhým, létal nade mnou několik metrů, udělalo se mi trochu nevolno. Na krátký okamžik pomohla placatka s alkoholem, úleva ale netrvala dlouho a za chvíli jsem již seděl na motorce společně s ním. Obavy, které jsem zažíval před maturitou a důležitými zkouškami na další škole, se najednou podobaly "strachu", jestli ráno stihnu autobus do práce.
"Jsi v pohodě? Jo? Tak jdeme na to!" zavolal na mě o dva roky mladší jezdec a já věděl, že už není cesty zpět. Po krátkém zopakování instruktáže, jak co nejefektivněji předejít pádu, jsem křečovitě uchopil řidítka, nohama nádrž a slíbil sám sobě, že se pustím až v kontejneru plném molitanových krychlí. "Musíme si ještě plácnout," křikl Petr Pilát předtím, než rozjel svůj stroj vstříc rampě - pro laika až příliš vysoké.
Byl to hodně zvláštní pocit. Hlavou mi prolétlo, že mě třeba čeká poslední půlminuta mého života. Pokoušel jsem se vlepit svým myšlenkám imaginární facku. Při nastartování a vytúrování motorky jako bych objevil dosud nepoznané svírací svaly na své zadnici. S přehledem bych s nimi v tu chvíli mohl louskat kokosové ořechy.
Rozjezd, malý smyk, rampa přede mnou, rampa za mnou... Nestačil jsem ani vykřiknout. Pouhý okamžik jsem zahlédl nebe, než jsem zapadl do béžového molitanového moře. Žiju! A je mi skvěle! Tedy jen do chvíle, než zjistím, že dostat se ze sevření molitanových kvádrů je vlastně ten nejtěžší úkon z celého dne. Petr Pilát už dávno poskakuje po "pevnině", když s vypětím všech sil vylézám ven. Stálo to za to a ani se nemusím stydět vrátit půjčené kalhoty. Oproti očekávání kamarádů to přežily bez úhony.
Osobně mohu žít s touto dávkou adrenalinu minimálně pár dalších měsíců. Petr Pilát, pro něhož šlo už o pouhou rutinu, však rozhodně nemá dost. "Je to jako nemoc," říká s oblibou a nemůže se dočkat sobotní show v pražské aréně. Pro všechny adrenalinové nadšence je hřích na této akci chybět. Půlky totiž můžete mít sevřené i při pohledu z hlediště.
"Přijďte mě všichni podpořit a vytvořit skvělou atmosféru," nalákal fanoušky na sobotní večer v pražské O2 areně, kde se v rámci FMX Gladiator Games představí česká i světová špička tohoto adrenalinového sportovního odvětví. Sám tam také nesmím chybět.
